Jakub Zelenka - Mimo agendu

Příspěvky: 49 • Cena od: 119 CZK měsíčně

Ukázkové vydání zdarmaO mněDar do kloboučku



Mám slevový kód

Jsem novinář. Trhnul jsem se ze života v redakci. Píšu dál bez zatížení denní agendou.

Žufánkův parťák ve sněmovně



Poslanec Jiří Havránek (ODS) si jako jednoho ze svých asistentů najal politického marketéra Tomáše Pflanzera. Ten spolu s podnikatelem a lihovarníkem Martinem Žufánkem loni založil agenturu wiseguys.


Z vedení zpravodajského serveru do obytňáku. „Byl jsem víkendový táta. Se synem jsem se sžil až na cestě,“ říká Tomáš Málek



Je to více než šest let, co jsme spolu naposledy pracovali. Už tehdy – ještě na pozici šéfredaktora serveru Lidovky.cz – mluvil Tomáš Málek o své touze vyrazit na pořádně dlouhou cestu po Evropě v obytňáku. Nic se ale dlouho nedělo a já myslel, že to byl jen sen, který nakonec ustoupil náročnému zaměstnání.

Přišel koronavirus, který ovlivnil životy všech lidí v Česku a některé popostrčil, aby se konečně pustili do svých projektů. Jednoho dne tak na mě na Facebooku vyskočila fotka mého bývalého šéfa s celou rodinou a za nimi se hrdě tyčilo obytné auto. Jejich „expedice“ se jmenovala Adamova velká cesta, protože na cesty s sebou vzali svého dva půl roku starého chlapce.

S Tomášem Málkem jsem si povídal:

  • O životě nomádů.
  • Jak ho cesta změnila a ovlivnila jeho priority.
  • Jaké je to cestovat s malým dítětem.
  • Negativní dopady nomádství na planetu…
  • a proč se i tak vyplatí vyrazit na takové dobrodružství. 

Když se dneska řekne nomádi, tak si představím knihu Země nomádů od Jessicy Bruder. Lidé tam životem v dodávce unikají z tíživé sociální situace. Nepředpokládám, že byste to měl stejně. Co pro vás tedy znamená slovo nomád a proč jste se rozhodl strávit čas na cestách?

Pro mě to znamená svobodu a volbu. Kniha Země nomádů na první pohled působí tak, že ty lidi do dodávek nahnala sociální situace, ale oni to přijímají hrdě a se svou situací se snaží něco udělat. Tu knihu nevnímám jednostranně negativně. Myslím, že většina Evropanů by takové řešení nepřijala a šla si raději na úřad pro dávku. Tihle život nevzdali a zkouší to dál. 

Ten způsob nomádství, o kterém se budeme bavit, je způsob života, který si člověk vybírá dobrovolně a umožňuje spojit dvě věci: cestování a práci. V našem konkrétním případě nám šlo především o to, strávit spolu čas jako rodina. Práce byla na druhé koleji, a proto jsme žili převážně z úspor.

Na té cestě jste nicméně také trochu pracovali…

Psali jsme články, protože nám to nedalo. I kdybychom za všechny texty dostali honoráře, tak by nás to neuživilo. Hodně času jsme věnovali i správě sociálních sítí o naší cestě. Každý den jsme se snažili sdílet alespoň jeden příspěvek o tom, co prožíváme. Můj subjektivní pocit je, že mě spíše zaměstnávala tvorba obsahu pro sociální sítě, než psaní textů. 

Proč jste měli potřebu to dobrodružství sdílet na sociálních sítích? Mohli jste se třeba také odpojit a užívat si to sami jen jako rodina.

Mám to zakořeněné ze světa médií, že je dobré o tom referovat, když už něco takového podnikáte. Strašně se nám to také osvědčilo kvůli navazování kontaktů. Přijeli jsme třeba do švédského města Gällivare za polárním kruhem a cestou se s námi přes messenger spojil kluk, který tam dlouhodobě žil. Díky němu jsme získali super tipy, kam jet a co vidět. Bez něj bychom si neudělali zajížďku na norské Lofoty, které byly vizuálně snad to nejúchvatnější, co jsme na cestách zažili. 

O důležitosti propojení a role sociálních sítí se píše i v Zemi nomádů. Autorka se tam věnuje hlavně tomu aspektuže díky tomu, že jsou nomádi v kontaktu, si v případě nouze mohou pomáhat. Fungují tak rozsáhlé sítě i v Evropě?

Určitě. Cestování a spaní v autech je dnes mimořádně populární. Můžeme si to třeba ukázat na facebookové skupině, která se jmenuje Spaní v autě. Když jsme odjížděli, tak měla komunita kolem 20 tisíc uživatelů. Teď je na nějakých 97 tisících. Podobný trend je vidět na všech facebookových skupinách, které se tématem zabývají. Co se týče té pomoci, tak jsme dostávali tipy, kam zajet. Měli jsme každopádně štěstí, že jsme nepotřebovali nikdy vyloženě pomoc kvůli nějaké technické závadě.


Proč tak narostl zájem o cestování v obytňácích? Vy jste to psali v některých textech. Lidé během pandemie zjistili, že když je všechno zavřené, tak v tomhle způsobu života je naopak nic moc neomezuje. Mohou se také snadno vyhnout ostatním a prostě přespat mimo civilizaci. 

V Česku je to souběh několika faktorů. Zaprvé za to může krize bydlení. Generace mladších lidí bez závazků zjistila, že má strašný problém dosáhnout na adekvátní bydlení. Utráceli velkou část svých příjmů za nájem a hypotéku. Dnes už vlastně nedosáhnou ani na tu hypotéku. Obytňák se jim pak zdál jako zajímavé řešení toho, čemu říkáme bytová krize.

Jak se ekonomika přepla do režimu home office, tak také řada lidí zjistila, že mohou pracovat odkudkoliv a potřebují jen stabilní internet a elektrickou energii. Navíc si část té energie můžete vyrobit ze solárního panelu na střeše dodávky. Když se dnes zeptáte výrobců obytňáků, tak všichni říkají, že solární panel je základní výbava auta jako lednička či záchod.

Další skupinu ovlivnila pandemie a strach z pandemie. Jak jste říkal, mohou se prostě vyhnout civilizaci. Nemusí třeba cestovat do hotelu a být v kontaktu s lidmi na recepci hotelu či v restauraci, nebo dokonce na velkém mezinárodním letišti. Vystačí si jednoduše sami.

Po příchodu pandemie strašně vzrostl zájem o chaty. Ty z trhu zmizely a jejich cena hodně stoupla. Není chata? Tak si prostě lidi kupovali „chaty“ na kolečkách. Takhle tu situaci popisují i prodejci aut. Ti tvrdí, že by v letech 2020 a 2021 obytňáků prodali ještě více, kdyby je měli k dispozici. 

Tím pádem si řada lidí staví obytňáky sama. Díky koronaviru na to měla řada lidí i čas. Inspiraci našli na internetu. Na YouTube jsou tisíce videí s návody, jak na to.

Jak se posunul vývoj obytňáků a co lidé nyní za své peníze požadují? Dnes už se nejedná jen o místo přespání o trochu pohodlnější, než je stan.

Když jsem byl malý a řeklo se obytňák, tak to bylo velké auto s alkovnou nad kabinou řidiče. Takové auto samozřejmě kvůli fyzikálním zákonům bylo pomalé a neohrabané. Statistiky dneska ukazují, že tyhle velké alkovny jsou první volbou pro rodiny s dětmi. Naopak mladí a část starších lidí, kteří cestují bez dětí, volí dodávku. Je to flexibilnější a máte tam podobný komfort jako v klasickém obytňáku, tedy záchod, sprchu a kuchyni. Hlavně se to lépe řídí a můžete vjet kamkoliv – I do španělské vesničky, kde jsou ty ulice koncipované pro tahání zboží oslíkama. 

Co se týče designu, tak je vidět, že se tam propisují moderní technologie, a to se třeba dotýká elektroinstalace. Běžně se tam montuje měnič napětí, aby si člověk mohl dobíjet třeba notebook. Led světla šetří místo a také tolik nežerou. 


Jak vlastně účinné jsou ty solární panely? Vystačí mi, když cestuji třeba v zimě a je často zamračeno?

To zas ne. Je takové nomádské pravidlo: Když je ve střední Evropě zima, tak se jede na jih za sluníčkem. Bývá to často Španělsko, dříve bylo také populární Portugalsko. Když tam začíná být horko, je přirozené cestovat na sever. Díky tomu se pohybujete i proti proudu běžného turismu. Co se týče solárních panelů, tak když je hnusně a pět dní prší a topíte si, nakonec se stejně musíte připojit k síti. Když jsme ale byli 2 měsíce ve Španělsku, tak jsme to vlastně nepotřebovali.

Co voda?

Třeba v naší dodávce byla 90litrová nádrž na čistou vodu. Tu jsme třeba spotřebovali za tři až čtyři dny. Vařili jsme z toho a dokonce jsme to i pili. Někteří lidé nad tím možná ohrnují nos, že to není zdravé a nemůžeme garantovat kvalitu vody, ale nám se nic nestalo. Samozřejmě jsme ji ale pro dítě převařovali. Často jsme pili třeba čaj. 

Z vašeho vyprávění mi vychází, že se nomádi často snaží vyhnout davům turistů. Proč?

Když se budu bavit o digitálních nomádech, co žijí a pracují v autě, tak chtějí něco vidět a zažít. Pak je tam silná komunita lidí, kteří milují vodní sporty. Ti jsou furt v pohybu, protože jezdí za těma přírodníma podmínkama, za vlnami, za větrem, za divokou vodou. To se často naopak kříží s turismem. Nemusí to být v průniku třeba s digitálními nomády.

Je to vůbec udržitelný způsob života? Statistiky ukazují, že se na cestu vydávají miliony lidí. Některá místa to vážně zasáhlo. Třeba na Bali se někde zvyšují ceny pozemků a místním zdražují potraviny a služby.

Začnu trochu pozitivně. Když se podívám na příběh naší rodiny, tak jsme spolu nikdy od narození našeho syna nestrávili tolik času. Já se s juniorem sžil až v dodávce, protože předtím jsem byl víkendový táta, který v sedm přiletěl z práce a za hodinu už šlo mé dítě spát. Za mě je tohle ta největší devíza. 

Dále si člověk uvědomí, jak je rozmazlený a bohatý, protože je obalený věcmi. Tím myslím život české domácnosti. Auto vás přinutí k minimalismu. Stačí vám čtyři trička, dvoje boty a hračky pro dítě. Šetřili jsme vodu i elektřinu. Dá se sice namítnout, že jsme propálili benzín kvůli přesunům. Ujeli jsme 27 tisíc kilometrů, tedy zhruba tolik, kolik za normálních okolností po Česku za rok při cestách do práce, na chalupu či na výlety.

Pokud se vrátíme k tomu, co jste popisoval, tak vždy když se z něčeho stane móda a masivní trend, tak to samozřejmě přináší víc škody než užitku. Příkladem může být Portugalsko. To dříve bylo rájem nomádů, kam všichni jezdili na zimu a za úžasnou přírodou. Portugalcům ale přestalo vyhovovat, že tam mají nasáčkovány tisíce dodávek,a brutálně to zregulovali. Teď se vlastně legálně nedá spát v autě mimo vyhrazená místa. Někdy ta vlna vyvolá protivlnu a často si to ti nomádi způsobí sami tím, že se nechovají šetrně k prostředí. Byl bych rád, kdyby to fungovalo jako ve Švédsku. Tam jsou lidi zvyklí, že někam přijedou kempovat a ráno po nich nezůstane vůbec nic. Vůbec nepoznáte, že tam někdo byl. Tohle mi připadá jako ten nejkrásnější motiv těch cest. Jste uprostřed národního parku, vidíte úžasné věci a nezničíte to pro ostatní.


Úřad vlády se vyjádřil k účtu Jie. Informace naznačují rozsah střetu zájmu



Pokud řešíme skrytou reklamu u influencerů a jejich vazby na značky, které propagují, měli bychom mít podobné nároky i u politického marketingu. Úřad vlády poprvé poskytl informace o majiteli twitterového účtu @jietienming, kterého instituce díky jeho aktivitám na sociálních sítích zaměstnala v tiskovém oddělení.

Poodhaluje se tak rozsah a typ práce, kterou majitel účtu @jietienming pro Úřad vlády dělá. Otázka, zda jde takové propojení oddělit od soukromého účtu, je o to palčivější.


Novináři přehodnocují postoj k twitterové aréně



Některé redakce mění přístup k Twitteru. Zatímco v minulosti byla síť především výhodným prostředkem pro šíření rychlých sdělení, dnes na ní novináři čelí také řadě útoků, které mají dopad i mimo digitální prostor. Kritika v současnosti nepřichází diskrétně do e-mailových schránek, ale je šířena už téměř výhradně veřejně, a kolikrát i koordinovaně. Místo propagace své práce se tak někteří pracovníci v médiích začali dostávat do spirály nikam nevedoucích diskuzí a kulturních válek, což má mimo jiné dopad i na jejich duševní pohodu a čas, který mohou své práci věnovat.

Mezi novináři nedávno proletěla zpráva, že The New York Times výrazně přehodnotil svou strategii, jak na Twitterpohlížet. Zatímco v minulosti své zaměstnance vybízel k aktivitě, dnes je naopak brzdí. Místo tweetování by se měli novináři více soustředit na novinařinu a manažeři budou pečlivěji hlídat, zda někdo nepřekračuje v internetových debatách meze. Nic totiž neškodí redakci tak, jako když se do sebe veřejně na Twitteru pustí dva novináři ze stejného vydavatelství a začnou se navzájem dehonestovat. 

Složitá diskuze o tom, jak moc by se novináři měli zapojovat do internetových diskuzí, se už odehrává i v Česku. Například šéfredaktor Erik Tabery ve svém komentáři v Respektu přiznal, že na Twitteru změnil svou strategii. 

„Asi před rokem a půl jsem se rozhodl téměř vypustit vstupování do hádek na sociálních sítích. Stejně tak jsem tam dramaticky zredukoval své komentování událostí. Považuji to za nejlepší rozhodnutí, které jsem v posledních letech udělal. Mám více času na práci, jsem klidnější, zlepšil se můj názor na lidstvo, protože se nemusím brodit v absurdních argumentech,“ napsal.

Zeptal jsem se ho proto, jestli se o přístupu k Twitteru baví i na celoredakční bázi: 

Mění Respekt přístup k Twitteru? 

Erik Tabery (šéfredaktor Respektu): Ano, ale opatrně.


Majitel twitterového profilu Jie spravoval účty politikům ODS. Média nevědomky citovala marketéra



Majitel twitterového účtu @jietienming byl placený za propagaci politiků ODS. Nyní spolupracuje s tiskovým oddělením úřadu vlády. K popularitě mu nicméně pomohla i největší tuzemská média, která jeho tweety vložila do stovek článků, aniž by znala detailnější pozadí anonymního účtu. Marketér se se svými pichlavými tweety proti politické konkurenci objevoval mimo jiné i v seriózních zprávách.

Jak jsem popsal v předchozím textu na serveru mimoagendu.cz, za profily označenými jen přezdívkou s desítkami tisíc sledujících se někdy schovávají politici i jejich blízcí spolupracovníci. Díky anonymitě pak mohou podobné účty bez rizika polarizovat společnost a napadat odpůrce.


Anonymové českého Twitteru. Stopy vedou i na úřad vlády



Anonymní účty na sociálních sítích dokážou hýbat českou politikou a veřejnou debatou. Nastavují témata v médiích nebo beztrestně a nezatíženy identitou útočí na oponenty.  

Vydal jsem se po stopách několika vlivných profilů a zkoumal jejich propojení s největšími politickými stranami. Jejich příběhy jsou různé a každý politický subjekt ze síly spřízněných profilů profituje jinak. Jedno mají ale příběhy společné. Pod rouškou anonymity zhoršují úroveň veřejné debaty a mohou sloužit pro špinavou práci, když se nechtějí vlivní politici přímo zamazat. 

Náboje od podporovatele 


Poradce šéfky sněmovny anonymně napadá novináře a oponenty. Po dotazech se "odmaskoval"



Mediální poradce předsedkyně sněmovny a šéfky TOP 09 Markéty Pekarové Adamové pod rouškou anonymity na Twitteru sprostě napadá novináře a politické oponenty. 

Po dotazech na TOP 09 účet přiznal své spojení nenápadnou změnou popisku ve svém profilu. Pokud ale nejste insideři, jméno poradce z něj nevyčtete.


Digitální nomád? Tak si představuji peklo



S notebookem u moře. Život v exotické destinaci. Konec drkotání zuby v zimním počasí mírného pásu a šťavnaté plody od místních ke každému jídlu. Digitální nomádství se na sociálních sítích prezentuje jako spirituální cesta k odemčení vlastního potenciálu, zalitá sluncem a ošpláchnutá vlnami moře.

Díky kreativnímu volnu jsem mohl nahlédnout pod skořápku životního stylu, kdy pracujete na cestách v atraktivní destinaci. Zatímco pro miliony lidí je podobný život sen, pro mě něco takového reprezentuje spíše peklo a agónii.

Podle statistik je většině novodobých nomádů lehce přes 30 let. Jedná se o bílé, heterosexuální muže s rozjetou kariérou. Podle dat tedy zapadám do pomyslného kmene, ve kterém ale zároveň „členství“ niterně odmítám. S životním stylem digitálního nomáda mám spojenou stagnaci, protože bych se nedokázal posouvat dál tak, jak bych si přál.  

Budování nových projektů a novinařinu mám spojené s tím, že zároveň investuji do místa, kde žiji, a buduji silnou síť mezilidských vztahů. Osobní setkávání s lidmi, kteří sledují mou práci, považuji za jeden z pilířů, který dodává mým textům nový kontext. Vysvětluji totiž, jak o kauzách přemýšlím a jak v pátrání postupuji. Má práce zkrátka nemůže zůstávat pouze ve virtuálním prostoru, protože tam částečně dochází k jejímu zkreslování – třeba přes sociální sítě. 

Ať s baťůžkem a notebookem dorazíte kamkoliv, víte, že je to jen krátkodobý pracovní stůl, od kterého se stejně brzy zase zvednete. Po vás nezůstane nic a několikaměsíční investice do lokality se omezí na utracené peníze u místních obchodníků a pár vyměněných kontaktů. 

Nechci kategoricky tvrdit, že pracovat jako novinář na cestách nejde. Technologicky to nikdy nebylo snadnější díky službám jako Gazetisto či Substack. Problém je budování důvěry lidí a zdrojů. To trvá dlouho a v případě instantních nomádských vztahů něco podobného prostě nefunguje. Koneckonců nomádi si často stěžují na to, že do jejich života stále přicházejí a zase z něj odcházejí noví lidé a jejich životní styl je někdy osamělý a bez zázemí. 

Další překážkou pro mou práci novináře je stále větší odloučení od insiderské diskuse v Česku. Komentovat bez ní aktuální dění postupem času nedokážu v takové kvalitě, jak bych si přestavoval. Každá zpráva v novinách i twitterový příspěvek je totiž jako špička ledovce, pod kterou se skrývají složité mezilidské vtahy a drobné náznaky. 

Cesta z města

Z měsíční zastávky v Istanbulu jsem se dostal do Fethiye. Je to takové maloměsto na jihu Turecka s neskutečně nádhernou přírodou a plážemi. Také proto sem směřuje hodně Evropanů, aby si tu koupili pozemek a užili si tu důchod.

Po letech jsem si vzpomněl, jak strašně frustrující pro mě může být život mimo metropoli. V maloměstě jsem vyrostl a byl jsem rád, že jsem mohl po dokončení střední konečně utéct do Prahy a realizovat se podle svých představ. Ve Fethiye se mi s maloměstským životem vrací pocity, že stojím na místě a čekám, až zase budu zase někde, kde to více tepe děním. Člověk může být úspěšný a vytěžit ze svého potenciálu maximum jen, pokud se obklopí skvělými a inspirativními lidmi. Právě proto se lidé často stahují do velkých měst, i když je tam často hnusné počasí jako třeba v New Yorku a moře poblíž pláže není smaragdové. Dynamiku metropole a množství příležitostí člověk na lehátku na Bali nebo ve Fethiye prostě nenajde, i když je virtuální prostor téměř bez hranic.

Abych život v maloměstě u moře jen nehanil, je zajímavé si připomenout, že čas na některých místech plyne pomaleji. Díky tomu se dá dostat do módu téměř bez stresu, což jsem vlastně roky neznal. I když jsem byl na dovolené, která trvala dva týdny, furt jsem odpočítával čas do první porady, kde budu muset prezentovat dostatečně silné téma. V tomto kontrastu člověk vidí, jaký to mělo dopad na jeho zdraví. Téměř mi ustoupily bolestivé migrény, které mě paralyzovaly i na několik dní v měsíci.

Protože je Fethiye placka, je protkané dokonalými cyklostezkami, takže ujedu na kole i 30 km za den. Tohle sportování beru jako rekonvalescenci po deseti letech v kanceláři. Nebolí mě tak záda a oči nejsou neustále unavené. Svou váhu jsem vrátil na dobu před lockdownem a lepší kondičku jsem neměl roky. 

Kdybych zůstal v práci a pokračoval v hektickém životě novináře na plný úvazek, určitě bych to nezvládl a stával by se ze mě postupně pupkatý strejc. Možná ještě s trochu opotřebovanějšími játry, protože jít „na jedno“ po šichtě byla oblíbená kratochvíle řady kolegů, a nyní víc než jindy vidím, že si člověk to pivo dal právě kvůli uvolnění a odbourání stresu. Z dnešního pohledu takový životní styl působí jako past.

Pocit viny z nového životního stylu

 Když se procházím po promenádě Fethiye, nejde si nevšimnout, že se město mění, aby více vyhovovalo převážně zahraničním rezidentům. Britská snídaně dominuje nad těmi tradičně tureckými. Zvedají se ceny pozemků i nemovitostí a kolem vznikají obludné developerské projekty. 

Jde třeba o sérii vilek s bazénem, kam až oko dohlédne, a vegetace kolem tomu ustupuje. Atmosféra na takových místech rozhodně nepřipomíná Turecko s živými ulicemi. Tady se naopak budují prostory ohraničené velkými ploty, kde investoři mají svůj klid a budou trochu odděleni od země, kde žijí. 

Turecko není státem, který by byl v hledáčku nomádů zas tak dlouho. Boom začal převážně po obrovské inflaci v roce 2020 a pádu liry o polovinu hodnoty, takže i pro Čechy je země proti domovině v mnohých ohledech levnější. (Pivo je dražší.) Jak ale ukazují další místa na planetě, která čelí náporům nomádů déle, může jít pro místní obyvatele o katastrofu.

Příkladem je Kostarika, která dokonce přijala nomádský zákon, aby takové lidi nalákala. Mezi oblíbené destinace se tak díky síle sociálních sítí dostala plážová oblast Nosara, která vypadá jako dokonalý tropický ráj prohnaný instagramovým filtrem. Vznikají tu luxusní vily a sdílené pracovní prostory pro lidi, kteří sem přijeli pracovat na dálku. Často se jedná o úspěšné mileniály. Problém je, že po jejich příchodu se neuvěřitelně zvedly ceny pozemků a nemovitostí. Protože tu chce chce stavět a žít každý, oblast začala trpět nedostatkem pitné vody, a tak se na povolení pro první kopnutí do země může čekat i roky. 

Co to znamená pro místní? Musí o pozemky a nemovitosti na trhu soutěžit s lidmi, kteří dokážou za měsíc vydělat 3 tisíce dolarů a víc, což je mimochodem jednou z podmínek, aby člověk dosáhl na nomádské úlevy. Když už pozemek místní mají, dostanou se do čekačky na povolení stavět kvůli nedostatku pitné vody. Pokud se tedy mladý místní pár chce osamostatnit a založit rodinu ve své domovině, nemá reálně šanci a musí si vyhlédnout jinou oblast. Například dál ve vnitrozemí.

Další bariéra pro místní se objevila v obchodech. Tam se ceny zvedly oproti zbytku země i o 40 % a dováží se tam luxusní potraviny, které místní nomádi vyžadují. Původní obyvatelé tak jezdí kolikrát i mnoho desítek kilometrů na levnější nákupy, aby vůbec vyšli. 

Asi není nutné zdůrazňovat, že nedochází k moc velkému promíchání místních obyvatel a digitálních nomádů. Jedná se spíše o dva světy, které existují vedle sebe. Jeden v líbivých resortech a s obrovskými zdroji, druhý ve skromných obydlích a s menšími příjmy. Oblast navíc také trápí časté záplavy, které starousedlíkům způsobují další sociální katastrofy.

Právě takové příběhy mě nutí přemýšlet, zda je vysněný životní styl digitálního nomáda vůbec udržitelný. Moje generace mileniálů je mezi touto skupinou zastoupená nejvíce a mladší ročníky ji pravděpodobně budou následovat. Statistiky jsou děsivé. Na cestu se v budoucnu vydají desítky milionů lidí z Evropy a USA, které budou hledat svůj tropický ráj a levnější místo k žití. Přesné statistiky je těžké sehnat, ale například se uvádí, že v roce 2018 žilo životem digitálních nomádů 4,8 milionu Američanů. V roce 2021 je to 15,5 milionu.


Babišův odchod Mafru instantně nevyléčí



Podcast Insider přišel s drbem, že by se expremiér Andrej Babiš (ANO) mohl zbavit vydavatelství Mafra. Do toho patří třeba Lidové noviny, Mladá Fronta Dnes a iDnes.cz. Odchod politicky činného miliardáře by ale sám o sobě nebyl pro firmu oslovující pravidelně 3,2 milionů čtenářů automatickou spásou. Babiš je jen jedním z problémů, které Mafru i celý obor drtí.

Dobrý vlastník

O Mafru by měl mít podle informací Insideru zájem majitel Primy, který provozuje třeba zpravodajskou stanici Prima CNN News. Zájem dává smysl, neboť obě firmy spolu už nějaký čas spolupracují na dodávání regionálního zpravodajství.


Odhaleným hrudníkem proti Putinovi. O sociální sítě se v Rusku roky bojovalo, nakonec díky nim Kreml lépe kontroluje společnost



Nad ruským internetem a sociálními sítěmi se zatahuje digitální železná opona. Dostat se na služby jako Facebook, Instagram a Twitter bude pro tamní občany, kterým vládne pevnou rukou Vladimir Putin, čím dál těžší a objevují se i zprávy, že by se Rusko chtělo od světového internetu izolovat ještě více. 

Pojďme se podrobněji podívat na příběh ruských sociálních sítí a na to, co v zemi po odchodu západních firem zbude. Už před agresí proti Ukrajině byl tamní trh specifický a Putin si také zkusil, jaké je to vyzvat na souboj ruského „MarkaZuckerberga“, který mu zatápí i v aktuální válce na Ukrajině.

Vlastně to přirovnání k Marku Zuckerbergovi bylo trochu neuctivé: Pavel Durov – otec nejpoužívanější ruské sociální sítě Vkontakte a tvůrce Telegramu – se opakovaně střetl s Kremlem, což vyústilo ve ztrátu jeho miliardové společnosti a útěk z Ruska. Přesto se nedá považovat za toho, kdo v nerovném souboji prohrál.

Pavel Durov je trochu takový Neo z Matrixu. Jeho život je tajemný. Nosí snad jen černou a měl období, kdy se fotil bez trička v divočině, v čemž ho inspiroval samotný Putin. Místo úcty k vládci Kremlu šlo ale o cílený trolling, protože i když jsou ti dva ve válce, funguje mezi Durovem a Kremlem jistá vynucená symbióza. 

Putin nesnáší jeho sociální sítě, které pomáhaly opozici organizovat obří protesty proti režimu, ale zároveň je Durovův Telegram tak bezpečný, že ho používají i přední představitelé ruského státu. Tedy až na Putina, který kvůli své paranoii nemá mobilní telefon a podle mluvčího Kremlu Dmitrije Peskova ani účty na sociálních sítích. Oficiální zdůvodnění zní, že novodobý car na něco podobného nemá čas.

Vzestup ruského Facebooku 

Vraťme se k ruskému tvůrci sociálních sítí Durovovi. Narodil se ještě v Sovětském svazu – přesněji v Leningradě (dnes Petrohrad). S rodiči ale vyrostl v Turíně. Do po pádu impéria chaosem zmítané země se vrátil na začátku 90. let a později zahájil studium na Petrohradské státní univerzitě. 

V této části kopíruje příběh Durova trochu ten Zuckerbergův. Jejich projekty, které doteď mění svět, začaly na akademické půdě. Durovova první sociální síť propojovala studenty a učitele. Když viděl v USA Facebook, rozhodl se ruský programátor vytvořit něco podobného. 

Krátce po dokončení studia spustil první verzi sítě s názvem Vkontakte. Už tehdy se projevovala jeho složitá nátura a neúcta k autoritám. Ilustruje to i fakt, že v zemi, kde máte na všechno dokumenty a razítka, si ani nevyzvedl svůj diplom za absolvování vysoké školy. Prostě usoudil, že už ho nepotřebuje. Po spuštění Vkontakte začalo být brzy jasné, že se bude jednat o hit, i když přístup zpočátku Durov umožnil jen vybraným jedincům. Vznikl efekt FOMO. To znamená, že lidé měli pocit, že jim něco uniká, když nejsou součástí exkluzivního klubu. 

V roce 2006 se ještě na sociální síti ověřovala identita a uživatelé na ní museli působit pod vlastním jménem. Později se pravidla trochu uvolnila. 

Protože síť se zaměřovala především na mladé lidi a zpočátku právě z nich rekrutovala nejvíce uživatelů, oslovil Durov studenty vysokých škol soutěží o nejlepší reklamní kampaň. Hlavní cenou byly produkty od firmy Apple. Tímhle „laciným“ získáním kreativních nápadů si ruský byznysmen velmi levně pomohl k dalšímu růstu. A kdo umí oslovit mladé lidi lépe, než jejich vrstevníci?

Už první rok po spuštění (2007) se síť dostala mezi nejrychleji rostoucí služby na světě a nakonec dobyla všechny vrstvy ruské společnosti. Její úspěch jde vlastně jednoduše ilustrovat i na tom, že Vkontakte nyní používají dva ze tří Rusů. Zatímco Facebook má ve 144milionové zemi 71 milionů uživatelů, účet na Vkontakte má 97 milionů Rusů.  

Dále Vkontakte pronikl do dalších postsovětských států. Popularitě se těší na Ukrajině, v Bělorusku a Kazachstánu. Pokud tedy Petrohrad považujeme alespoň geograficky za součást Evropy, vytvořil Durov na čísla nejúspěšnější evropskou sociální síť.

Soukromí jako lidské právo