Jakub Zelenka - Mimo agendu

Příspěvky: 38 • Cena od: 119 CZK měsíčně

Ukázkové vydání zdarmaO mněDar do kloboučku



Mám slevový kód

Jsem novinář. Trhnul jsem se ze života v redakci. Píšu dál bez zatížení denní agendou.

Dal výpověď na iDnesu, aby se stal YouTuberem. Neměnil by, ani když musí kvůli placení účtů po nocích taxikařit



Novináře Matěje Smlsala si možná pamatujete z iDnesu jako kluka, který natočil reportáž z nevěstincese silikonovými pannami. Ve svém pořadu Smlsaloviny prováděl různé šílené testy a patřil mezi nejviditelnější tváře videosekce v Mafře. Loni si řekl dost a podal výpověď, protože se chtěl začít na vlastní noze živit jako YouTuber. Z novinařiny vstoupil do světa, kde fungují trochu jiná pravidla. Přesto by prý neměnil, i když si na účty musí vydělávat nočním taxikařením a jako kurýr.

Matěje Smlsala jsem se zeptal:

●      Jaké je v dnešní době začínat od nuly jako YouTuber a zda se ještě dá v tomto světě uspět.

●      Novinařina vs. tvorba pro YouTube.

●      Jak přežít, než bude mít kanál na YouTube úspěch, a kolik to stojí.

●      Jak zaujmout a kde jsou hranice, které by nepřekročil.

Tvoje heslo je: Nejsem YouTuber jen pro mladé, jsem YouTuber pro všechny. Proč jsi zvolil zrovna tohle?

Když se řekne YouTuber, automaticky mi v hlavě naskočí mladší publikum. Možná je to přežitek, ale stejně si nemyslím, že když se zeptáte seniorů, které YouTubery sledují, tak vysypou seznam oblíbených kanálů. Jednou jsme jeli s kameramanem v autě, já si v hlavě projížděl natočená témata a povídám: Hele, vždyť ta témata, co točíme, to má potenciál zaujmout všechny věkové kategorie. Jak mladí, tak starší přece řeší, proč ráno nedokážou vstát hned pár vteřin po zazvonění budíku, proč po sladkém pití čůrají častěji. A všichni jedí čokoládu, takže děti i dospělí se rádi kouknou, jak se vyrábí. Proto to heslo.

Naopak se mi zdá, že mezi YouTubery se čím dál častěji prosazují starší lidé a publikum stárne také. Pro mladé jsou teď nové platformy jako TikTok…

Máš pravdu, že se to mění. Vždyť Facebook byl dřív devízou mladých. A dnes? Už se říká, že to je sociální síť pro důchodce. Mladí se z Facebooku přesunuli na Instagram. A nastal ten samý scénář: Instagram stárne, mladí teď mají TikTok.

YouTube jako platforma miliard videí určitě zasáhne všechny věkové kategorie. Ať už si tam hledají rady, jak opravit sekačku, nebo třeba filmy. Je tam všechno. Nicméně YouTube a YouTuber je rozdíl. A YouTubeři podle mě opravdu oslovují víc mladých a středněvěkých než starších. I Janek Rubeš mi říkal, že když založili Kluky z Prahy na YouTube, tak ho najednou začala zdravit spousta dětí.

Co tě přivedlo k tomu to zkusit na YouTube na volné noze? Měl jsi za sebou jednu z nejsilnějších redakcí v zemi.

Kamarád do mě poslední dva roky hustil, že ve svém věku už mám dostatek zkušeností a schopností na to, abych točil sám bez mediálního domu v zádech. Já mu vzdoroval. Přece jen bych se tím vzdal spousty výhod.

Zaprvé, měl jsem zázemí jednoho z nejčtenějších médií v Česku. Zadruhé, měl jsem volnou ruku – makal jsem si na svém pořadu Smlsaloviny, nemusel jsem jako kolegové chodit na směny přesně od–do a stříhat videa z tiskových konferencí, dopravních nehod a podobně. Tahle nekreativní práce by mě zabila. A zatřetí, měl jsem plat jako nikde předtím.

No a o tohle bych měl přijít? Vždyť mám práci snů! Vyblbnu se při natáčení, podívám se na místa, kam bych jinak nevkročil, zkrátka je to práce a přitom koníček.

Zároveň jsem si ale říkal, že náplň práce snů můžu zachovat, akorát s vlastním projektem. Navíc už jsem byl na iDNESu čtyři roky (čímž jsem mimochodem překonal i svůj 3,5letý rekord z Hospodářských novin). A taky jsem si uvědomoval, že už tam nemám kam profesně stoupat, že to bude pořád stejné.

A já mám rád změny. Jasně, z redaktorů se běžně stávají editoři, ale to by mě nebavilo, opravovat někomu práci, to už jsem zažil v HN i na Blesk.cz. Z některých editorů se pak stávají šéfové, to by mě zas zabily samé porady. Zkrátka já jsem ještě pořád člověk, co patří do terénu.

A najednou se mi ta myšlenka být na vlastní noze zalíbila. A řekl jsem si: Smlsale, je ti třicet, nemáš děti, které bys musel živit, tak kdy jindy? Navíc díky tomu, že jsem kromě novinařiny i taxikařil a rozvážel jídlo (abych si čistil hlavu), tak jsem si našetřil víc peněz. A dal jsem výpověď. Šéf mě chtěl zabít, ale absolutně pochopil můj záměr.


Začala emancipace mediálních hvězd. Podcast Kecy a politika je silný jako malé vydavatelství


 

V dnešním článku:

  • Vhled do sporu podcastu Kecy a politika s CNC.
  • Čísla. O jaké peníze se hraje?
  • Další mediální hvězdy a projekty si začaly vytvářet prostor pro osamostatnění od velkých mediálních domů. Vím kdo.

Podcast Kecy a politika názorně ukázal velkému mediálnímu domu Czech News Center, jak se doba změnila. Je jedno, na čí straně v tomhle sporu, kde si obě strany nárokují populární značku a zisky z ní, stojíte. Faktem je, že bez Bohumila Pečinky a Petrose Michopulose by zbyla jen prázdná schránka. Lidi za nimi půjdou, i kdyby se podcast přejmenoval na Bohouš a Petros v říši růžových poníků a přišel o celý archiv předchozích epizod.

Nezáleží ani na tom, zda k jejich úspěchu výrazně pomohly kanály Reflexu a sociálních sítí. Mediálně takový spor korporát prohraje už jen z podstaty, že je korporátem a je sympatičtější fandit dvěma lidem, kteří se svobodně vydali vlastní cestou. Trh už jim nabízí vše, co k životu potřebují. Nemusí shánět tým lidí, který jim bude spravovat web a platební bránu. Vše svedou služby už tak banální, jako když nakupujete na e-shopu.

CNC spadlo do pasti, ze které je velmi těžké se dostat ven. Když podcast nechají jít bez boje a budou inkasovat pouze z poplatků na Gazetisto, může to inspirovat další mediální osobnosti uvnitř baráku k osamostatnění. Tak jako tak budou v CNC tratit a nezachrání to ani emotivní prohlášení, která poskytli Lupě.

Vydavatelství si zvolilo boj, který nejen ukázal, že jeden z největších mediálních domů v Česku tahá za kratší kus provazu, ale ještě výrazně reputačně ublížilo svému dítěti v podobě služby Gazetisto, která umožňuje lidem zpeněžit svou tvorbu a spravovat komunitu kolem projektu. Lákat na platformu Gazetisto nové osobnosti bude teď těžší. Možná svým jednáním odradí i část lidí, kteří by předplatné zajímavého newsletteru či podcastu zvažovali.

Nezbývá tedy než gratulovat konkurenčnímu Pickey k tomu, že se konkurence střelila do nohy a přihrála jim jednu z největších akvizic roku na poli influencerů. Kvůli tomu jsem raději založil alternativu ke Gazetistu na open-source projektu Ghost pro lidi, kteří mohu momentálně ke službě cítit nedůvěru. Gazetisto ale opouštět nehodlám. Pracuje se mi s ním dobře, řadě čtenářů vyhovuje, a právě o to víc mě toxický spor mrzí.

Skvělý postřeh měl ke kauze marketér Vilém Franěk, který se pohybuje například kolem pořadu Mikýřova úžasná pouť internetem na Mall TV. „Je totiž realita, že nám tu na ose tvůrci vs. mediahousy vzniká problém, který už nebude řešitelný podáním ruky, ale dodatkem ve smlouvě v každým novým projektu. A je to dobře pro obě strany,“ napsal na Twitter.

Už i menší experimenty uvnitř mediálních domů mohou být nově ošetřené smlouvou. Jaký to bude mít dopad na kreativitu a spontánní projekty, je otázkou. Modelově pak smlouvy mohou vypadat následovně: Chcete se trhnout a odkoupit projekt? Tady jsou přesné podmínky. Pokud se z toho obě strany poučí, nebude už moc prostoru pro právní vakuum.

Že podcasty mohou člověka živit, už mileniálové a generace Z dávno ví a mají své hrdiny třeba na HeroHero a Patreonu. Jen pro ukázku: Neplecha ukončena má na HeroHero 1795 podporovatelů. Kecy a politika ale dokázaly novým modelem zaujmout masy do té doby poměrně konzervativních konzumentů médií, kteří často až teď začali objevovat kouzlo „placeného fandovství“, kdy jsou tvůrci na dosah téměř celý den přes sociální sítě.

Když to přeženu: Psát e-mail redakci je stejně nezajímavé jako psát na úřad. Pečinka a Michopulos jsou ale pro posluchače parťáci z hospody, čemuž se trochu blíží i neotesaný projev v jejich podcastu.

Kecy vydělávají jako malé vydavatelství

Michopulos v interview na CzechCrunch prozradil, že jeho cíl je mít 10 tisíc předplatitelů. Vůbec to není nereálné, protože jak jsem zjistil, už dosáhli téměř poloviny tohoto cíle, a důležitá bude úspěšná migrace z Gazetista na Pickey.


Půl roku mimo redakci. Mění se můj pohled na novinařinu



Přes deset let jsem byl dobrovolně zavřený v novinářské bublině a nereflektoval jsem současné potřeby čtenářů. Dnes mi dochází, že jsem někdy psal spíš pro insidery a jiné novináře než pro své publikum. Díky půlroční pauze jsem se na obsah začal víc dívat očima lidí, kteří zprávami nežijí celý den a neřeší s kolegy i ty nejmenší posuny v každém příběhu, které nejsou tak podstatné, jak se člověku ponořenému do tématu může zdát. 

Níže jsem sepsal pro mě důležité postřehy, které jsem si jako novinář mimo agendu uvědomil a chci se z nich do budoucna poučit. 

Za obsah platíme i časem. Ta cena nedává smysl

Nevadí mi platit několik stovek za předplatné oblíbeného média. Vadí mi, že musím investovat hodiny času, abych pronikl do příběhů, které mi médium servíruje. Místo toho, abych zažil s produktem několik dobře a efektivně strávených hodin měsíčně, se dlouho snažím zorientovat v tom, co mi chce sdělit.

Některá média s předplatným mě neustále bombardují novými podněty a domáhají se pozornosti. Nerespektují, že si chci sám zvolit čas, kdy se jim budu věnovat, a to v mém případě často vede k odhlášení předplatného.

Místo toho, aby takové mediální domy investovaly čas a peníze do hledání ideálních modelů pro své čtenáře a diváky, odliv zájmu se snaží přebít obsahem navíc s argumentem, že nabízí více „muziky“ za stejnou cenu.

Nekonečný přísun zpráv je frustrující. To podstatné se ztratí v agresivnějším a na první pohled líbivějším obsahu, auživatel se tak cítí provinile, že nedokáže plnit své závazky a přečíst vše, co chtěl. 

To je také důvod, proč je tak populární například podcast The Daily od deníku The New York Times. Po jeho poslechu si lidé mohou v pomyslném seznamu úkolů zaškrtnout položku splněno. Řeknou si, že věnovali 20 minut důležité agendě a jsou v obraze. 

Během své novinářské kariéry jsem často psal obsah pro obsah, abych vykázal nějakou práci. Nakonec třeba takovou zprávu přečetlo pár tisíc lidí a během pár desítek minut zapadla. Místo toho jsem měl raději celý den strávit hledáním lepšího tématu, rešeršemi a bádáním. Určitě by z toho vypadlo něco hodnotnějšího. Byl bych pak spokojenější já i moji čtenáři.

Novináři píšou pro insidery

Orientovat se v zamotaných kauzách je po několikátém textu pro laika nemožné. Čtenář/divák je bombardován detaily, které zamlžují hlavní linku příběhu. Možná se jedná o zajímavé informace, ale někdy mám pocit, že mají oslnit především insidery či novinářské kolegy. Vždy se mi vybaví legendární předvolební heslo ODS: „Dokázali jsme, že to dokážeme.“ 

Je snadné psát způsobem, který vyznívá chytře, a publikovat detaily, které příběh zásadně neposouvají. Složitější je snížit nároky tlačené egem a snažit se problém vysvětlit masám. Možná proto mám rád Blesk, který to zvládá bravurně. 

Jak ukazují třeba texty Petra Koubského (Deník N) o vědě, i složitá témata se dají vysvětlit líbivým a jednoduchým jazykem. U autora je vidět, že mu jde skutečně o srozumitelnost a jeho ambicí není oslnit kolegy z vědecké obce. Přál bych si víc Petrů Koubských třeba i v investigativní žurnalistice a politických tématech.


Farský: Kritici mého odjezdu do USA měli pravdu



Dvanáct let patřil Jan Farský (STAN) ve sněmovně k nejviditelnějším politikům. Po skandálu s odjezdem na Fulbrightovo stipendium do USA rezignoval krátce po volbách na svůj mandát. Nyní dává kritikům, kteří mu rozhodnutí odjet vyčítali, za pravdu. „Strašně jsem se zamiloval do té myšlenky, že budu s rodinou a nebudu v tom každodenním presu. Byla to chyba moje a nikoho jiného. I když se o těch věcech radíte s řadou lidí, tak to rozhodnutí je vždy nakonec na vás,“ přiznává.

V rozhovoru jsme probrali:

  • Proč se politik může snadno odcizit voličům a učinit chybné rozhodnutí.
  • Co s dlouholetým poslancem udělá náhlý odchod ze sněmovny.
  • Jak se daří současné vládě pohledem insidera z USA a proč je dobře, že Fiala chodí k prezidentovi Zemanovi na Hrad.
  • Problém rozdělené společnosti a twitterové bubliny.
  • Proč dnešní vteřinová demokracie znemožňuje hlubší reformy systému.

Proč jste požádal o Fulbrightovo stipendium? Musel to být krok mimo komfortní zónu. Měl jste rozjetou kariéru politika. Zvolili vás do sněmovny a vypadalo to, že vaše příští roky budou nalinkované. 

Před dvěma lety jsem byl z politiky otrávený kvůli neustálým soubojům s neporazitelným Andrejem Babišem (ANO). Opozice byla rozpadlá do malých stran a průzkumy nám říkaly, že je bez šance, abychom jakkoliv změnili směřování země. Cítil jsem pro nalezení receptu na vítězství potřebu vystoupit ze zaběhlého politického života a začít přemýšlet trochu jinak. Už jsem sám se svým výkonem nebyl spokojený a cítil jsem, že se uzavírám do pomyslné slonovinové věže. Že pokud nepoodstoupím, můžu sklouznout do toho, že bych přemýšlel, jak obhájit mandát, a ne čím bych mohl být prospěšný. A tomu jsem se chtěl vyhnout. 

K tomu jsem si uvědomoval, že politice věnuji moře času na úkor rodiny, a cítil jsem také svoji vědomostní nedostatečnost. Nezažíval jsem se svými dětmi důležité okamžiky. Přišel jsem o mnoho školních slavností, jejich úspěchů i proher, nezažíval jsem něco tak důležitého jako každodenní popovídání, společné snídaně nebo večeře. Velká část starosti o rodinu zůstala na manželce.  

Kombinace chybějící rodiny a scházejícího pocitu z dobře odvedené práce vedla k rozhodnutí, že poodstoupím od aktivní politiky a pokusím se získat Fulbrightovo stipendium. Každopádně jsem byl tehdy přesvědčený, že už nebudu kandidovat, bez ohledu na to, jestli stipendium dostanu.


Z V Tower slibuje cash ze vzduchu. Rus láká Čechy do riskantních obchodů, kde většina tratí



Recepty na úspěch a finanční nezávislost útočí na sociálních sítích ze všech stran. V rámci nejnovějšího trendu se mladí lidé začali zajímat o obchodování s binárními opcemi, do kterého je lákají influenceři. Že to funguje, dokazují drahými auty, a třeba i apartmánem ve V Tower, což je jedna z nejdražších adres v Česku.

Laici s binárními opcemi v Česku obchodovat nesmí. Influenceři ale využívají triky, jak své fanoušky k riskantnímu investování, které hraničí s hazardem, přilákat, a ještě z jejich účasti na velmi nejistém byznysu profitovat. Statistiky jsou totiž neúprosné a většina lidí nakonec skončí ve ztrátě. 

Abyste to nemuseli zkoušet, sám jsem se ponořil do hlubin návykového systému, který může řadě lidí ublížit a připravit je o úspory. Abych pochopil jeho podstatu, vsadil jsem část svých peněz na rady influencerů a do nebezpečné hry se zapojil.


Influenceři využívali sektářské praktiky. Po splasknutí bubliny začali koučovat lidi a zakládat podcasty


V zahraničí proběhl policejní zátah na lídry z multi-level marketingového projektu IM Academy. Influenceři přesvědčovali lidi, aby obchodovali na burzách na základě edukativního obsahu a koučingu za mnohatisícové poplatky. K tomu ale zákazníci dostali jako nevyžádaný bonus i intenzivní vymývání mozku a sektářské praktiky. Tisíce lidí se nyní probírají z poblouznění, kvůli kterému opouštěli rodiny, přátele i partnery.

IM Academy byla populární i v České republice a ani tady nebylo těžké na Instagramu a dalších sociálních sítích narazit na influencery, kteří skrze líbivé fotky z luxusního života prodávali zaručený recept na zbohatnutí. Po splasknutí bubliny na trzích se tito prodavači úspěchu stali životními kouči, fitness motivátory, anebo prostě přeprodávají iPhony. 

Zmapoval jsem příběhy lidí, kteří do pochybné IM Academy přitáhli stovky Čechů a Slováků a pak své vlivné profily na sociálních sítích začali využívat k prodeji jiných snů.


Ve volném čase dělali pořad o hrách, dnes mají respektovaný server. Jirka Král nás přesvědčil, ať do projektu jdeme naplno, říkají zakladatelé Vortexu



Původně šlo o youtubový vidcast tří kamarádů o počítačových hrách. Nyní je z Vortexu respektované herní médium a směle konkuruje zavedeným značkám na přeplněném českém trhu. Jeho zprávy citují i zahraniční média a fanoušci si váží toho, jak velmi přesně pracuje se zdroji a ověřuje fakta. To bohužel u herní novinařiny dodnes není samozřejmostí.

Hlavními tvářemi Vortexu jsou Jiří Bigas a Zdeněk Princ, kteří si oba prošli pozicí šéfredaktora serveru Hrej.cz a mají zkušenosti i z tradičních médií. Jako investor do projektu v roce 2019 vstoupil bývalý youtuber Jirka Král a postaral se o byznysovou stránku. K youtubovému kanálu krátce poté přibyl i webový magazín.

V rozhovoru s Jiřím Bigasem a Zdeňkem Princem mě zajímalo:

  • Jak se změnila herní novinařina v éře youtuberů a streamerů.
  • Proč na přeplněném trhu uspěli s novou značkou.
  • Z jakého důvodu diváci během streamu posílají příspěvky, aby podpořili své redaktory.
  • O roli novinářů ve světě, kde se je herní společnosti snaží obcházet a doručovat fanouškům oznámení bez kritického mediálního filtru.

Poprvé jsem se o vás dozvěděl na YouTube a přiznám se, že i když jsem vás měsíce sledoval, tak jsem na samotný web Vortexu vůbec nezavítal. Jak důležitou roli hraje v celém projektu YouTube jako platforma?

Jiří Bigas: Není žádným tajemstvím, že Vortex na YouTube vznikl, a proto nám nevadí, když chce někdo konzumovat náš obsah jen prostřednictvím videa. Diváky samozřejmě upozorňujeme, že máme web a píšeme i klasické články. Pokud je někdo tradičně orientovaný, může si vybrat je. Každopádně chápeme, že hodně lidí dnes preferuje video, a nesnažíme se s tím bojovat. Je potřeba se novým trendům přizpůsobovat.

Takže jste v tom videoobsahu viděli jasný trend, a proto jste si vybrali spíše tenhle směr?

Jiří Bigas: Souvisí to hlavně s historií našeho projektu. Vznikl jako vidcast. Původní záměr byl, že budeme o hrách natáčet videa, kde se o své zálibě baví tři kamarádi, a bude to vycházet jednou týdně. Takto jsme fungovali půl roku, než se Vortex rozrostl. Jinou ambici jsme předtím ani neměli. Protože jsme na YouTube začali, tak jsme kolem něj projekt začali stavět. Později se ukázalo, že to se Zdeňkem zvládneme dělat na plný úvazek.

Je důležité k tomu začátku také zmínit, že s rozjezdem projektu vám výrazně pomohl bývalý YouTuber Jirka Král.

Zdeněk Princ: Jirku jsem delší čas znal, a když jsme začínali s vidcastem Vortex, tak jsem ho oslovil, zdali by nám poskytl místo v Zetku. Což byla kavárna v Kotvě se studiem, ve kterém původně Jirka Král natáčel svá videa. Jemu se Vortex líbil, a jak se nám projekt začal posouvat kupředu, tak se o něj Jirka Král se svým bratrem Petrem začali zajímat trochu více. Ptali se nás, co s tím plánujeme a zdali máme třeba větší ambici. To vyústilo v to, že jsme všichni společně v únoru 2019 založili firmu Vortex Media a projekt rozvíjíme společně.

Dokázali jste si na začátku Vortexu představit, že z toho vznikne tak velká platforma, které se budete moci věnovat na plný úvazek a uživí vás? Kdybych třeba já začal dneska podnikat v médiích, rozhodně bych si nevybral herní novinařinu. Na malém českém trhu je strašně plno. Funguje tu několik velkých serverů a těm konkurují desítky až stovky malých a velkých YouTuberů a streamerů.

Jiří Bigas: Určitě jsme s tím na začátku nepočítali. Když se nás Jirka Král ptal, zda chceme projekt rozvinout, tak jsme ho upozorňovali, že každý z nás má jinou práci na plný úvazek. Já byl v Lidovkách, Zdeněk na Primě a Petr se věnoval hernímu vývoji. Pamatuji si, že jsem byl velice skeptický a upozorňoval jsem na hodně rizik, proč to nemusí fungovat. 

Jirka Král byl ale velice přesvědčený, že obchodní stránku zvládnou a budou se tomu věnovat místo nás. Po nás chtěli ten obsah. Nakonec jsme uvěřili, že v nich budeme mít stabilní partnery, kteří si tu podporu za půl roku nerozmyslí, i když mohou být začátky těžké. Jak jsi říkal, český trh je hodně zaplněný. Vortex je nakonec jeden z mála projektů za poslední roky, který nepochází ze zahraniční licence jako IGN či Eurogamer, kterému se na našem trhu podařilo etablovat. 


Proč jste podle vás uspěli? 


Žufánkův parťák ve sněmovně



Poslanec Jiří Havránek (ODS) si jako jednoho ze svých asistentů najal politického marketéra Tomáše Pflanzera. Ten spolu s podnikatelem a lihovarníkem Martinem Žufánkem loni založil agenturu wiseguys.


Z vedení zpravodajského serveru do obytňáku. „Byl jsem víkendový táta. Se synem jsem se sžil až na cestě,“ říká Tomáš Málek



Je to více než šest let, co jsme spolu naposledy pracovali. Už tehdy – ještě na pozici šéfredaktora serveru Lidovky.cz – mluvil Tomáš Málek o své touze vyrazit na pořádně dlouhou cestu po Evropě v obytňáku. Nic se ale dlouho nedělo a já myslel, že to byl jen sen, který nakonec ustoupil náročnému zaměstnání.

Přišel koronavirus, který ovlivnil životy všech lidí v Česku a některé popostrčil, aby se konečně pustili do svých projektů. Jednoho dne tak na mě na Facebooku vyskočila fotka mého bývalého šéfa s celou rodinou a za nimi se hrdě tyčilo obytné auto. Jejich „expedice“ se jmenovala Adamova velká cesta, protože na cesty s sebou vzali svého dva půl roku starého chlapce.

S Tomášem Málkem jsem si povídal:

  • O životě nomádů.
  • Jak ho cesta změnila a ovlivnila jeho priority.
  • Jaké je to cestovat s malým dítětem.
  • Negativní dopady nomádství na planetu…
  • a proč se i tak vyplatí vyrazit na takové dobrodružství. 

Když se dneska řekne nomádi, tak si představím knihu Země nomádů od Jessicy Bruder. Lidé tam životem v dodávce unikají z tíživé sociální situace. Nepředpokládám, že byste to měl stejně. Co pro vás tedy znamená slovo nomád a proč jste se rozhodl strávit čas na cestách?

Pro mě to znamená svobodu a volbu. Kniha Země nomádů na první pohled působí tak, že ty lidi do dodávek nahnala sociální situace, ale oni to přijímají hrdě a se svou situací se snaží něco udělat. Tu knihu nevnímám jednostranně negativně. Myslím, že většina Evropanů by takové řešení nepřijala a šla si raději na úřad pro dávku. Tihle život nevzdali a zkouší to dál. 

Ten způsob nomádství, o kterém se budeme bavit, je způsob života, který si člověk vybírá dobrovolně a umožňuje spojit dvě věci: cestování a práci. V našem konkrétním případě nám šlo především o to, strávit spolu čas jako rodina. Práce byla na druhé koleji, a proto jsme žili převážně z úspor.

Na té cestě jste nicméně také trochu pracovali…

Psali jsme články, protože nám to nedalo. I kdybychom za všechny texty dostali honoráře, tak by nás to neuživilo. Hodně času jsme věnovali i správě sociálních sítí o naší cestě. Každý den jsme se snažili sdílet alespoň jeden příspěvek o tom, co prožíváme. Můj subjektivní pocit je, že mě spíše zaměstnávala tvorba obsahu pro sociální sítě, než psaní textů. 

Proč jste měli potřebu to dobrodružství sdílet na sociálních sítích? Mohli jste se třeba také odpojit a užívat si to sami jen jako rodina.

Mám to zakořeněné ze světa médií, že je dobré o tom referovat, když už něco takového podnikáte. Strašně se nám to také osvědčilo kvůli navazování kontaktů. Přijeli jsme třeba do švédského města Gällivare za polárním kruhem a cestou se s námi přes messenger spojil kluk, který tam dlouhodobě žil. Díky němu jsme získali super tipy, kam jet a co vidět. Bez něj bychom si neudělali zajížďku na norské Lofoty, které byly vizuálně snad to nejúchvatnější, co jsme na cestách zažili. 

O důležitosti propojení a role sociálních sítí se píše i v Zemi nomádů. Autorka se tam věnuje hlavně tomu aspektuže díky tomu, že jsou nomádi v kontaktu, si v případě nouze mohou pomáhat. Fungují tak rozsáhlé sítě i v Evropě?

Určitě. Cestování a spaní v autech je dnes mimořádně populární. Můžeme si to třeba ukázat na facebookové skupině, která se jmenuje Spaní v autě. Když jsme odjížděli, tak měla komunita kolem 20 tisíc uživatelů. Teď je na nějakých 97 tisících. Podobný trend je vidět na všech facebookových skupinách, které se tématem zabývají. Co se týče té pomoci, tak jsme dostávali tipy, kam zajet. Měli jsme každopádně štěstí, že jsme nepotřebovali nikdy vyloženě pomoc kvůli nějaké technické závadě.


Proč tak narostl zájem o cestování v obytňácích? Vy jste to psali v některých textech. Lidé během pandemie zjistili, že když je všechno zavřené, tak v tomhle způsobu života je naopak nic moc neomezuje. Mohou se také snadno vyhnout ostatním a prostě přespat mimo civilizaci. 

V Česku je to souběh několika faktorů. Zaprvé za to může krize bydlení. Generace mladších lidí bez závazků zjistila, že má strašný problém dosáhnout na adekvátní bydlení. Utráceli velkou část svých příjmů za nájem a hypotéku. Dnes už vlastně nedosáhnou ani na tu hypotéku. Obytňák se jim pak zdál jako zajímavé řešení toho, čemu říkáme bytová krize.

Jak se ekonomika přepla do režimu home office, tak také řada lidí zjistila, že mohou pracovat odkudkoliv a potřebují jen stabilní internet a elektrickou energii. Navíc si část té energie můžete vyrobit ze solárního panelu na střeše dodávky. Když se dnes zeptáte výrobců obytňáků, tak všichni říkají, že solární panel je základní výbava auta jako lednička či záchod.

Další skupinu ovlivnila pandemie a strach z pandemie. Jak jste říkal, mohou se prostě vyhnout civilizaci. Nemusí třeba cestovat do hotelu a být v kontaktu s lidmi na recepci hotelu či v restauraci, nebo dokonce na velkém mezinárodním letišti. Vystačí si jednoduše sami.

Po příchodu pandemie strašně vzrostl zájem o chaty. Ty z trhu zmizely a jejich cena hodně stoupla. Není chata? Tak si prostě lidi kupovali „chaty“ na kolečkách. Takhle tu situaci popisují i prodejci aut. Ti tvrdí, že by v letech 2020 a 2021 obytňáků prodali ještě více, kdyby je měli k dispozici. 

Tím pádem si řada lidí staví obytňáky sama. Díky koronaviru na to měla řada lidí i čas. Inspiraci našli na internetu. Na YouTube jsou tisíce videí s návody, jak na to.

Jak se posunul vývoj obytňáků a co lidé nyní za své peníze požadují? Dnes už se nejedná jen o místo přespání o trochu pohodlnější, než je stan.

Když jsem byl malý a řeklo se obytňák, tak to bylo velké auto s alkovnou nad kabinou řidiče. Takové auto samozřejmě kvůli fyzikálním zákonům bylo pomalé a neohrabané. Statistiky dneska ukazují, že tyhle velké alkovny jsou první volbou pro rodiny s dětmi. Naopak mladí a část starších lidí, kteří cestují bez dětí, volí dodávku. Je to flexibilnější a máte tam podobný komfort jako v klasickém obytňáku, tedy záchod, sprchu a kuchyni. Hlavně se to lépe řídí a můžete vjet kamkoliv – I do španělské vesničky, kde jsou ty ulice koncipované pro tahání zboží oslíkama. 

Co se týče designu, tak je vidět, že se tam propisují moderní technologie, a to se třeba dotýká elektroinstalace. Běžně se tam montuje měnič napětí, aby si člověk mohl dobíjet třeba notebook. Led světla šetří místo a také tolik nežerou. 


Jak vlastně účinné jsou ty solární panely? Vystačí mi, když cestuji třeba v zimě a je často zamračeno?

To zas ne. Je takové nomádské pravidlo: Když je ve střední Evropě zima, tak se jede na jih za sluníčkem. Bývá to často Španělsko, dříve bylo také populární Portugalsko. Když tam začíná být horko, je přirozené cestovat na sever. Díky tomu se pohybujete i proti proudu běžného turismu. Co se týče solárních panelů, tak když je hnusně a pět dní prší a topíte si, nakonec se stejně musíte připojit k síti. Když jsme ale byli 2 měsíce ve Španělsku, tak jsme to vlastně nepotřebovali.

Co voda?

Třeba v naší dodávce byla 90litrová nádrž na čistou vodu. Tu jsme třeba spotřebovali za tři až čtyři dny. Vařili jsme z toho a dokonce jsme to i pili. Někteří lidé nad tím možná ohrnují nos, že to není zdravé a nemůžeme garantovat kvalitu vody, ale nám se nic nestalo. Samozřejmě jsme ji ale pro dítě převařovali. Často jsme pili třeba čaj. 

Z vašeho vyprávění mi vychází, že se nomádi často snaží vyhnout davům turistů. Proč?

Když se budu bavit o digitálních nomádech, co žijí a pracují v autě, tak chtějí něco vidět a zažít. Pak je tam silná komunita lidí, kteří milují vodní sporty. Ti jsou furt v pohybu, protože jezdí za těma přírodníma podmínkama, za vlnami, za větrem, za divokou vodou. To se často naopak kříží s turismem. Nemusí to být v průniku třeba s digitálními nomády.

Je to vůbec udržitelný způsob života? Statistiky ukazují, že se na cestu vydávají miliony lidí. Některá místa to vážně zasáhlo. Třeba na Bali se někde zvyšují ceny pozemků a místním zdražují potraviny a služby.

Začnu trochu pozitivně. Když se podívám na příběh naší rodiny, tak jsme spolu nikdy od narození našeho syna nestrávili tolik času. Já se s juniorem sžil až v dodávce, protože předtím jsem byl víkendový táta, který v sedm přiletěl z práce a za hodinu už šlo mé dítě spát. Za mě je tohle ta největší devíza. 

Dále si člověk uvědomí, jak je rozmazlený a bohatý, protože je obalený věcmi. Tím myslím život české domácnosti. Auto vás přinutí k minimalismu. Stačí vám čtyři trička, dvoje boty a hračky pro dítě. Šetřili jsme vodu i elektřinu. Dá se sice namítnout, že jsme propálili benzín kvůli přesunům. Ujeli jsme 27 tisíc kilometrů, tedy zhruba tolik, kolik za normálních okolností po Česku za rok při cestách do práce, na chalupu či na výlety.

Pokud se vrátíme k tomu, co jste popisoval, tak vždy když se z něčeho stane móda a masivní trend, tak to samozřejmě přináší víc škody než užitku. Příkladem může být Portugalsko. To dříve bylo rájem nomádů, kam všichni jezdili na zimu a za úžasnou přírodou. Portugalcům ale přestalo vyhovovat, že tam mají nasáčkovány tisíce dodávek,a brutálně to zregulovali. Teď se vlastně legálně nedá spát v autě mimo vyhrazená místa. Někdy ta vlna vyvolá protivlnu a často si to ti nomádi způsobí sami tím, že se nechovají šetrně k prostředí. Byl bych rád, kdyby to fungovalo jako ve Švédsku. Tam jsou lidi zvyklí, že někam přijedou kempovat a ráno po nich nezůstane vůbec nic. Vůbec nepoznáte, že tam někdo byl. Tohle mi připadá jako ten nejkrásnější motiv těch cest. Jste uprostřed národního parku, vidíte úžasné věci a nezničíte to pro ostatní.


Úřad vlády se vyjádřil k účtu Jie. Informace naznačují rozsah střetu zájmu



Pokud řešíme skrytou reklamu u influencerů a jejich vazby na značky, které propagují, měli bychom mít podobné nároky i u politického marketingu. Úřad vlády poprvé poskytl informace o majiteli twitterového účtu @jietienming, kterého instituce díky jeho aktivitám na sociálních sítích zaměstnala v tiskovém oddělení.

Poodhaluje se tak rozsah a typ práce, kterou majitel účtu @jietienming pro Úřad vlády dělá. Otázka, zda jde takové propojení oddělit od soukromého účtu, je o to palčivější.