Jakub Zelenka - Mimo agendu

Z vedení zpravodajského serveru do obytňáku. „Byl jsem víkendový táta. Se synem jsem se sžil až na cestě,“ říká Tomáš Málek

5/16/2022, 6:35:00 AM


Je to více než šest let, co jsme spolu naposledy pracovali. Už tehdy – ještě na pozici šéfredaktora serveru Lidovky.cz – mluvil Tomáš Málek o své touze vyrazit na pořádně dlouhou cestu po Evropě v obytňáku. Nic se ale dlouho nedělo a já myslel, že to byl jen sen, který nakonec ustoupil náročnému zaměstnání.

Přišel koronavirus, který ovlivnil životy všech lidí v Česku a některé popostrčil, aby se konečně pustili do svých projektů. Jednoho dne tak na mě na Facebooku vyskočila fotka mého bývalého šéfa s celou rodinou a za nimi se hrdě tyčilo obytné auto. Jejich „expedice“ se jmenovala Adamova velká cesta, protože na cesty s sebou vzali svého dva půl roku starého chlapce.

S Tomášem Málkem jsem si povídal:

  • O životě nomádů.
  • Jak ho cesta změnila a ovlivnila jeho priority.
  • Jaké je to cestovat s malým dítětem.
  • Negativní dopady nomádství na planetu…
  • a proč se i tak vyplatí vyrazit na takové dobrodružství. 

Když se dneska řekne nomádi, tak si představím knihu Země nomádů od Jessicy Bruder. Lidé tam životem v dodávce unikají z tíživé sociální situace. Nepředpokládám, že byste to měl stejně. Co pro vás tedy znamená slovo nomád a proč jste se rozhodl strávit čas na cestách?

Pro mě to znamená svobodu a volbu. Kniha Země nomádů na první pohled působí tak, že ty lidi do dodávek nahnala sociální situace, ale oni to přijímají hrdě a se svou situací se snaží něco udělat. Tu knihu nevnímám jednostranně negativně. Myslím, že většina Evropanů by takové řešení nepřijala a šla si raději na úřad pro dávku. Tihle život nevzdali a zkouší to dál. 

Ten způsob nomádství, o kterém se budeme bavit, je způsob života, který si člověk vybírá dobrovolně a umožňuje spojit dvě věci: cestování a práci. V našem konkrétním případě nám šlo především o to, strávit spolu čas jako rodina. Práce byla na druhé koleji, a proto jsme žili převážně z úspor.

Na té cestě jste nicméně také trochu pracovali…

Psali jsme články, protože nám to nedalo. I kdybychom za všechny texty dostali honoráře, tak by nás to neuživilo. Hodně času jsme věnovali i správě sociálních sítí o naší cestě. Každý den jsme se snažili sdílet alespoň jeden příspěvek o tom, co prožíváme. Můj subjektivní pocit je, že mě spíše zaměstnávala tvorba obsahu pro sociální sítě, než psaní textů. 

Proč jste měli potřebu to dobrodružství sdílet na sociálních sítích? Mohli jste se třeba také odpojit a užívat si to sami jen jako rodina.

Mám to zakořeněné ze světa médií, že je dobré o tom referovat, když už něco takového podnikáte. Strašně se nám to také osvědčilo kvůli navazování kontaktů. Přijeli jsme třeba do švédského města Gällivare za polárním kruhem a cestou se s námi přes messenger spojil kluk, který tam dlouhodobě žil. Díky němu jsme získali super tipy, kam jet a co vidět. Bez něj bychom si neudělali zajížďku na norské Lofoty, které byly vizuálně snad to nejúchvatnější, co jsme na cestách zažili. 

O důležitosti propojení a role sociálních sítí se píše i v Zemi nomádů. Autorka se tam věnuje hlavně tomu aspektuže díky tomu, že jsou nomádi v kontaktu, si v případě nouze mohou pomáhat. Fungují tak rozsáhlé sítě i v Evropě?

Určitě. Cestování a spaní v autech je dnes mimořádně populární. Můžeme si to třeba ukázat na facebookové skupině, která se jmenuje Spaní v autě. Když jsme odjížděli, tak měla komunita kolem 20 tisíc uživatelů. Teď je na nějakých 97 tisících. Podobný trend je vidět na všech facebookových skupinách, které se tématem zabývají. Co se týče té pomoci, tak jsme dostávali tipy, kam zajet. Měli jsme každopádně štěstí, že jsme nepotřebovali nikdy vyloženě pomoc kvůli nějaké technické závadě.


Proč tak narostl zájem o cestování v obytňácích? Vy jste to psali v některých textech. Lidé během pandemie zjistili, že když je všechno zavřené, tak v tomhle způsobu života je naopak nic moc neomezuje. Mohou se také snadno vyhnout ostatním a prostě přespat mimo civilizaci. 

V Česku je to souběh několika faktorů. Zaprvé za to může krize bydlení. Generace mladších lidí bez závazků zjistila, že má strašný problém dosáhnout na adekvátní bydlení. Utráceli velkou část svých příjmů za nájem a hypotéku. Dnes už vlastně nedosáhnou ani na tu hypotéku. Obytňák se jim pak zdál jako zajímavé řešení toho, čemu říkáme bytová krize.

Jak se ekonomika přepla do režimu home office, tak také řada lidí zjistila, že mohou pracovat odkudkoliv a potřebují jen stabilní internet a elektrickou energii. Navíc si část té energie můžete vyrobit ze solárního panelu na střeše dodávky. Když se dnes zeptáte výrobců obytňáků, tak všichni říkají, že solární panel je základní výbava auta jako lednička či záchod.

Další skupinu ovlivnila pandemie a strach z pandemie. Jak jste říkal, mohou se prostě vyhnout civilizaci. Nemusí třeba cestovat do hotelu a být v kontaktu s lidmi na recepci hotelu či v restauraci, nebo dokonce na velkém mezinárodním letišti. Vystačí si jednoduše sami.

Po příchodu pandemie strašně vzrostl zájem o chaty. Ty z trhu zmizely a jejich cena hodně stoupla. Není chata? Tak si prostě lidi kupovali „chaty“ na kolečkách. Takhle tu situaci popisují i prodejci aut. Ti tvrdí, že by v letech 2020 a 2021 obytňáků prodali ještě více, kdyby je měli k dispozici. 

Tím pádem si řada lidí staví obytňáky sama. Díky koronaviru na to měla řada lidí i čas. Inspiraci našli na internetu. Na YouTube jsou tisíce videí s návody, jak na to.

Jak se posunul vývoj obytňáků a co lidé nyní za své peníze požadují? Dnes už se nejedná jen o místo přespání o trochu pohodlnější, než je stan.

Když jsem byl malý a řeklo se obytňák, tak to bylo velké auto s alkovnou nad kabinou řidiče. Takové auto samozřejmě kvůli fyzikálním zákonům bylo pomalé a neohrabané. Statistiky dneska ukazují, že tyhle velké alkovny jsou první volbou pro rodiny s dětmi. Naopak mladí a část starších lidí, kteří cestují bez dětí, volí dodávku. Je to flexibilnější a máte tam podobný komfort jako v klasickém obytňáku, tedy záchod, sprchu a kuchyni. Hlavně se to lépe řídí a můžete vjet kamkoliv – I do španělské vesničky, kde jsou ty ulice koncipované pro tahání zboží oslíkama. 

Co se týče designu, tak je vidět, že se tam propisují moderní technologie, a to se třeba dotýká elektroinstalace. Běžně se tam montuje měnič napětí, aby si člověk mohl dobíjet třeba notebook. Led světla šetří místo a také tolik nežerou. 


Jak vlastně účinné jsou ty solární panely? Vystačí mi, když cestuji třeba v zimě a je často zamračeno?

To zas ne. Je takové nomádské pravidlo: Když je ve střední Evropě zima, tak se jede na jih za sluníčkem. Bývá to často Španělsko, dříve bylo také populární Portugalsko. Když tam začíná být horko, je přirozené cestovat na sever. Díky tomu se pohybujete i proti proudu běžného turismu. Co se týče solárních panelů, tak když je hnusně a pět dní prší a topíte si, nakonec se stejně musíte připojit k síti. Když jsme ale byli 2 měsíce ve Španělsku, tak jsme to vlastně nepotřebovali.

Co voda?

Třeba v naší dodávce byla 90litrová nádrž na čistou vodu. Tu jsme třeba spotřebovali za tři až čtyři dny. Vařili jsme z toho a dokonce jsme to i pili. Někteří lidé nad tím možná ohrnují nos, že to není zdravé a nemůžeme garantovat kvalitu vody, ale nám se nic nestalo. Samozřejmě jsme ji ale pro dítě převařovali. Často jsme pili třeba čaj. 

Z vašeho vyprávění mi vychází, že se nomádi často snaží vyhnout davům turistů. Proč?

Když se budu bavit o digitálních nomádech, co žijí a pracují v autě, tak chtějí něco vidět a zažít. Pak je tam silná komunita lidí, kteří milují vodní sporty. Ti jsou furt v pohybu, protože jezdí za těma přírodníma podmínkama, za vlnami, za větrem, za divokou vodou. To se často naopak kříží s turismem. Nemusí to být v průniku třeba s digitálními nomády.

Je to vůbec udržitelný způsob života? Statistiky ukazují, že se na cestu vydávají miliony lidí. Některá místa to vážně zasáhlo. Třeba na Bali se někde zvyšují ceny pozemků a místním zdražují potraviny a služby.

Začnu trochu pozitivně. Když se podívám na příběh naší rodiny, tak jsme spolu nikdy od narození našeho syna nestrávili tolik času. Já se s juniorem sžil až v dodávce, protože předtím jsem byl víkendový táta, který v sedm přiletěl z práce a za hodinu už šlo mé dítě spát. Za mě je tohle ta největší devíza. 

Dále si člověk uvědomí, jak je rozmazlený a bohatý, protože je obalený věcmi. Tím myslím život české domácnosti. Auto vás přinutí k minimalismu. Stačí vám čtyři trička, dvoje boty a hračky pro dítě. Šetřili jsme vodu i elektřinu. Dá se sice namítnout, že jsme propálili benzín kvůli přesunům. Ujeli jsme 27 tisíc kilometrů, tedy zhruba tolik, kolik za normálních okolností po Česku za rok při cestách do práce, na chalupu či na výlety.

Pokud se vrátíme k tomu, co jste popisoval, tak vždy když se z něčeho stane móda a masivní trend, tak to samozřejmě přináší víc škody než užitku. Příkladem může být Portugalsko. To dříve bylo rájem nomádů, kam všichni jezdili na zimu a za úžasnou přírodou. Portugalcům ale přestalo vyhovovat, že tam mají nasáčkovány tisíce dodávek,a brutálně to zregulovali. Teď se vlastně legálně nedá spát v autě mimo vyhrazená místa. Někdy ta vlna vyvolá protivlnu a často si to ti nomádi způsobí sami tím, že se nechovají šetrně k prostředí. Byl bych rád, kdyby to fungovalo jako ve Švédsku. Tam jsou lidi zvyklí, že někam přijedou kempovat a ráno po nich nezůstane vůbec nic. Vůbec nepoznáte, že tam někdo byl. Tohle mi připadá jako ten nejkrásnější motiv těch cest. Jste uprostřed národního parku, vidíte úžasné věci a nezničíte to pro ostatní.


Obsah pro předplatitele


Tento článek je pouze pro předplatitele

Předplaťte si nebo se přihlaste

Cena od 119 CZK měsíčně

Ne, přátelé, tady žádný otevřený text není.


Je to více než šest let, co jsme spolu naposledy pracovali. Už tehdy – ještě na pozici šéfredaktora serveru Lidovky.cz – mluvil Tomáš Málek o své touze vyrazit na pořádně dlouhou cestu po Evropě v obytňáku. Nic se ale dlouho nedělo a já myslel, že to byl jen sen, který nakonec ustoupil náročnému zaměstnání.