Jakub Zelenka - Mimo agendu

Uvažoval o učňáku, teď má síť prestižních škol. Ondřej Kania vede džihád proti českému školství

2/21/2022, 1:23:00 PM


Ondřej Kania bojoval celý život s českým vzdělávacím systémem, a proto opustil tuzemskou střední školu a vydal se do USA. Rozeslal desítky e-mailů s žádostí o plně hrazené stipendium, a nakonec ho získal v Redemption Christian Academy v New Yorku. 

Po návratu zpět do Čech spoluzaložil vzdělávací skupinu JK Education, která pomáhá dostávat studenty na školy v zahraničí. K tomu později přidal i síť soukromých škol, kde se snaží ze vzdělávacích institucí udělat pro studenty co nejpříjemnější místo a rozvíjet v americkém stylu jejich silnější stránky. 

V roce 2019 zařadil Forbes Kaniu do prestižního žebříčku 30 pod 30, do podobného výběru nazvaného 30 under 30 jej coby mladého vizionáře do 30 let zahrnula také mezinárodní organizace International Literacy Association. 

·      V rozhovoru se budeme bavit o naší zkušenosti s českým vzdělávacím systémem.

·      Proč je lepší investovat do sebe, než odkládat pár tisíc měsíčně do akcií, jak radí Radovan Vávra.

·      A o tom, jaké jsou nastupující generace a proč si občas nerozumí s boomerama.

Přiznám se, že jsem si tě více všiml poté, co se ti Danuše Nerudová trochu vysmála za gramatickou chybu v tweetu, jenže ty máš sklony k dyslexii a bojuješ se svou psanou prezentací celý život. Tehdy jsem zpozorněl a podrobněji jsem si nastudoval tvůj příběh.  

České školství ti nevyhovovalo a vlastně jsi měl i dost špatné známky. Dokonce jsi uvažoval i o učňáku. Ty ses ale hecnul, obeslal jsi velké množství amerických středních škol a získal plně placené stipendium. Nevděčíš vlastně za svůj nynější úspěch prostředí českého školství, které vůči tobě nebylo vstřícné?  

Jelikož mě vzdělávací systém vyhnal ven v kombinaci s různými náhodami a štěstím, tak mi to určitě pomohlo. Teď o sobě vlastně říkám, že se snažím páchat džihád na českém školství, a docela by mě zajímalo, co na to říká řada mých bývalých učitelů.

Proč jsi uvažoval o učňáku?

Jsem z dělnické rodiny a všichni mě do toho tlačili, protože jsem měl na základce trojky. Radila mi to i část učitelů a na pár týdnů jsem byl skutečně ve stavu, že jsem se k tomu nechal zlomit. Naštěstí jsem šel ale jinou cestou. Teď mám síť škol a chci studentům nabídnout to, co jsem v českém školství nedostal.

Zajímavé je, že české školství v tobě nevidělo stejné kvality jako to americké, kde ti i odpustili 100 % školného. Čím jsi je za oceánem zaujal?

Nikdy jsem se na to v USA vlastně moc neptal. Poslal jsem velké množství e-mailů do velkého množství škol. Nabízeli mi stipendia, ale ta nehradila 100 % školného. I přes velké snížení jsem si školné nemohl dovolit. Hrál jsem v té době basket a Redemption Christian Academy v New Yorku, která mi nabídla 100% stipendium, měla dobrý basketbalový tým. Trenér mi jednou řekl – doteď nevím, zda to byl vtip – že si špatně přepočítali mou výšku z centimetrů na palce a mysleli, že mám 210 centimetrů. 

Při studiích jsem se pak orientoval na politiku a dějiny a v tom jsem byl vždy dobrý. Šlo mi i psaní esejí, na nějž je americké školství dost zaměřené.  

V americkém školství je ještě jedna zajímavá věc. Sice jsme tam měli matiku a fyziku, ale mě to vůbec nezajímalo a učitelé to respektovali. V Česku máme strašně zajímavý zvyk, který vůbec nedává smysl. Nutíme děti, aby si braly doučování a trávily ohromné množství času nad tím, co jim vůbec nejde, místo toho, aby rozvíjely to, co jim jde. 

Kdybys zaťal zuby, začal se hodně šprtat a nějak tou střední v Česku prolezl a pak možná nastoupil na vysokou, bylo by možné, že by tě české školství dostatečně připravilo na podobný úspěch, i když třeba v jiném oboru? 

To určitě ne. Moje podnikání začalo tím, že jsem začal radit studentům a jejich rodičům, jak získat stipendium v USA. Tím jsem si musel projít, abych to mohl začít dělat. Když ale pominu tohle, tak si myslím, že by mě český systém tak zdeptal, že bych žádnou školu nedokončil. Nebo bych ji dokončil, ale byl bych fakt strašně nespokojený. Určitě bych nezvládl pak jít na vysokou. Nedovedu fungovat v prostředí, kde mám nad sebou autoritativní sílu a nemohu si dělat věci po svém.

Má zkušenost je trochu podobná. Taky píšu s prominutím jako prase, protože mám silnou dysgrafii a z češtiny jsem od druhého stupně neměl lepší známku než trojku. Teď se přesto živím psaním a vlastně jsem celý život směřoval k novinařině, i když mi ve školách naznačovali, že to asi není ta správná cesta. Vše jsem překonal tím, že jsem paralelně u školy už od střední dělal, co mě baví, a ve volnu psal recenze na hry a pak si po odstěhování do Prahy našel stáž v Lidových novinách. Není naopak výhoda, že člověka mohou tyhle překážky českého školství posílit a aktivovat jeho pud sebezáchovy, aby si věci dělal po svém? 

Není to vědomý vedlejší efekt a architekti systému s tím určitě nepočítali. My jsme spíše výjimky. Kdyby ten systém uměl nasměrovat víc lidí k tomu, co jim jde, mohlo by takových příběhů být více. Je možné, že jsme trochu výjimky a nemusí to být nezbytně o tom, že máme silnou vůli. Mohli jsme mít jen štěstí na hodně okolností. Obávám se, že tu máme celou řadu lidí, kteří něčeho mohli dosáhnout, kdyby se s nimi lépe pracovalo.

Mohu ti dát příklad, ale upozorňuji, že my máme soukromé školy, kde se platí poměrně vysoké školné. U nás jsou studenti, kteří chodili na státní střední školy a byli tam neúspěšní. U nás se jim najednou vede dobře. Měli jsme na naší Americké akademii v Praze studenta z Německa. Ten ve své zemi dokonce propadl. Měl tam pětky a dostal se kvůli tomu do i do osobní krize. Když k nám přestoupil, tak se z tohohle outsidera stal studentský prezident a později se dostal na prestižní univerzitu Berkeley.  

Kdyby se změnil školský systém v Česku, nemuselo by být tolik frustrovaných studentů například na učilištích. Tohle je strašně zajímavé porovnávat třeba i přes studentské volby, kdy na učilištích oproti gymplům volí studenti víc radikální a populistické strany.

Mou nejčastější noční můrou je, že bych se vrátil na základku a musel tím vším projít znovu. Vlastně kvůli tomu jsem nikdy moc nechtěl psát o školství a vyvolává ve mně negativní emoce. Tys to tak neměl? Protože tě teď vidíme podnikat právě ve vzdělávání, takže jsi se školstvím intenzivně v kontaktu. 

Když se přiblížím k některé mé škole, tak se mi udělá fyzicky zle. Je to zvláštní. Bylo totiž strašně komplikované se dostat tam, kde jsem teď. Musím tam chodit jen v noci, když tam nikdo není, abych si třeba vyzvedl poštu. Jsem rád, že je po všem a nemusím to řešit. Byl jsem s českým školstvím absolutně nekompatibilní. Navíc jsem aplikoval takovou hezkou českou vlastnost, že jsem využil každou příležitost tu školu „odrbat“. 

Vyráběl jsem si taháky, opisoval jsem, a když nám dali přístup na omluvenky, tak jsem si je psal sám. Prostě jsem dělal vše pro to, abych ve škole strávil co nejméně času, protože to tam pro mě bylo deprimující. Díky tomu jsem hrál třeba počítačové hry a naučil jsem se přes World of Warcraft anglicky. Jazyk jsem se rozhodně nenaučil ve škole. Pak jsem hrál ještě basket a měl jsem individuální plán. Kdybych nešel do USA, tak nevím, jak by to dopadlo. Fakt nedokážu s jistotou říct, zda bych došel k maturitě a udělal ji. 

Školu jsi tedy odrbával a měl jsi mnohem víc času na své věci. Využíval jsi ten prostor i jinak než hraním World of Warcraft a basketu? 

Udělal jsem webové stránky o Warcraftu a na tu dobu tam chodilo docela dost lidí. Hodně jsem taky četl, protože mě zajímala politika a dějiny. V USA jsem si chvilku hrál s myšlenkou, že bych šel na univerzitu a studoval mezinárodní vztahy. Tohle mě zajímá odjakživa. Od roku 2006, kdy jsem měl počítač, tak jsem u toho hraní měl v uchu nějakou talkshow. Poslouchal jsem hodně Davida Lettermana, u kterého jsem sjel snad všechny díly.


Věnuješ se střednímu školství a dá se říct, že jsi v první linii kontaktu s nastupujícími generacemi. V čem budou „zoomři“ a „alfy“ jiné než mileniálové? A po čem touží? 

Mám to hodně zprostředkované, protože na dennodenní bázi se studenty do styku nepřicházím. Je to hrozně zajímavé. Pamatuji si na jeden podcast s Radovanem Vávrou, o kterém jsi napsal profil, a tom podle svého syna zobecňoval, jaká je ta další generace. Že nechtějí nic vlastnit a nejsou vůbec komerční a nechtějí si třeba udělat řidičák. Má zkušenost je ale úplně opačná.

Naše generace kolem dvaceti a třiceti je víc ekologicky uvědomělá a dá hodně na formu. Vyrůstají totiž ve světě, kde se neustále musí virtuálně sebeprezentovat. Nejde tam jen o to, jestli cvičíš a máš super boty, ale i jaký styl mají tvoje fotky. To nemusí být na jednu stranu špatné, protože to některým lidem může dodávat i sebevědomí a učí je to, jak se prodat.

To koneckonců dělá Vávra taky. V 90. letech jezdil v ulicích Prahy ve Ferrari. Teď si hodně zakládá na své Tesle. Pro něj to nebyly super tenisky, ale rychlé auto…

Teď se to ale umocnilo. Vidíme to i na tržbách firem s luxusními hadry, jak jim rostou zisky hlavně mezi mladými lidmi. Když jsem byl na střední a kupoval jsem si tenisky za dva tisíce, tak to bylo šílený. Teď je ale úplně běžné, že si děti ze střední školy koupí tenisky za deset tisíc korun a musí je mít, aby zapadly. Je to statusovka. 

Má to ale i negativa. Sociální sítě je někdy nutí stylizovat se do poloh, které jim osobně nemusí být příjemné. To, co řešíme na školách dennodenně, je docela velké množství psychických problémů. Může to být kvůli kyberšikaně, či vznikají tendence k sebepoškozování. Naše teorie je, že rodiče nemají na děti čas a také se k tomu musí připočítat i tlak sociálních sítí. 

Děti trpí menší pozorností rodiny a nemají doma dostatečné zázemí. Vytrácí se tam bezprostřední lidskost a empatie. Vědomí, že člověk může za někým přijít a svěřit se. Tím, že ta společnost taková je a ty rodiny tak fungují a nezmění se to, tak se to musí delegovat na školy. Na Západě se tomu říká wellbeing studentů. Koronavirus tenhle problém umocnil, protože lidé mohli z dysfunkčních rodin utíkat do škol, ale teď to kvůli zavřeným školám žili 24 hodin a sedm dní v týdnu. 

Nebuďme ale jen negativní. Nastupující generace jsou obrovsky digitálně gramotné. Umí skvěle cizí jazyky a mají zdravé sebevědomí. Když porovnám, jaký mají přehled, tak se mi zdá, že jsou na tom lépe než my.

Na Twitteru jsi nedávno kritizoval akciovou zlatou horečku. Zapsal jsem si tvůj tweet, kde jsi šel trochu proti tomu, co říká jeden z nejslavnějších boomerských influencerů Radovan Vávra. Dovol, abych tě citoval: „Mám pro mladší kolegyně a kolegy blbou zprávu. Pokud jste nabyli dojmu (z různých podcastů à la OVB), že je easy stát se milionáři (ideálně v €), tak mám pro vás blbou zprávu. Trvá to dlouho, potřebujete ohromné štěstí a nasazení. Pokud vám někdo říká něco jiného, je šarlatán.“ Proč jsi to napsal? 


Obsah pro předplatitele


Tento článek je pouze pro předplatitele

Předplaťte si nebo se přihlaste

Cena od 119 CZK měsíčně

Ne, přátelé, tady žádný otevřený text není.


Ondřej Kania bojoval celý život s českým vzdělávacím systémem, a proto opustil tuzemskou střední školu a vydal se do USA. Rozeslal desítky e-mailů s žádostí o plně hrazené stipendium, a nakonec ho získal v Redemption Christian Academy v New Yorku.