Proč opouštím redakce?

I. Odchod

Těch více než deset let v redakcích bylo nádherných. Pracoval jsem s těmi nejlepšími novináři a novinářkami v Česku, kteří pro mě byli velkou inspirací a hodně jsem se od nich naučil. Mám za sebou řadu kauz, pár cen a v Deníku N jsem měl obrovský prostor věnovat článku i týdny času. Tak proč odcházím?

Hledat zase živelnou vášeň pro řemeslo, které splynulo s mou identitou. Prorostlo jí tak pevně, že jsem začal mít strach, co ze mě zbude, pokud novinařiny nechám či zvolním. A do toho se postupně vkrádala únava a zároveň pocit, že mi některá důležitá témata unikají. Z přemýšlení o nich mě kolikrát vytrhl další přešlap Miloše Zemana či Andreje Babiše (ANO).

Když se tak stalo, vše ostatní muselo jít stranou a debaty o problémech Česka se kvůli těm dvěma neustále točily v kruhu. Od jejich zvolení žije Česko v neustálé krizi, která odvádí pozornost novinářů od dalších důležitých témat. A do toho přišel ještě koronavirus. Rozhodl jsem se na čas pro radikální krok, abych se z této tíhy vyvázal. Odchod mimo denní agendu je pokusem vzít si zpět kontrolu nad obsahem, jemuž se chci věnovat.

Zároveň se pro mě jedná o důležitý experiment. Sleduji, jak někteří novináři v zahraničí úspěšně píšou pro platformy jako Substack. Jak influenceři dokážou pracovat s komunitou, která je podporuje na Patreonu. Pro tradiční média v Česku je to stále poněkud neprošlapaná cesta. Chci tento přístup pochopit a otestovat své limity při práci na volné noze a bez redakce. Možná vše skončí tím, že po roce zase nadšeně  do tradiční redakce usednu. Jsem ale na sabatiklu (kreativní volno). Zvolnění má také hodnotu.

II. Nový začátek

Miluji budovat něco nového od nuly. Z brainstormingu v mé hlavě vzejde plán, který pak osekávám a osekávám, aby vzniklo něco jednoduchého a srozumitelného. S přípravou nového projektu jsem začal hned po podání výpovědi v Deníku N. Na přemýšlení po večerech jsem tak měl měsíce a opravdu mnoho nápadů skončilo v koši. Jsem za ten proces rád.

Nakonec vidím svou misi v tom nezahltit své podporovatele obsahem, ale dopřát jim něco jiného, protože nemohu soutěžit s velkými médii. Nebudu rychlejší ani nepokryji tolik témat. Kvůli exkluzivní informaci s krátkou životností bych navíc sprintoval pro velmi úzký okruh lidí, pro které by měla hodnotu maximálně hodiny.

Jestli si někdo má přečíst jen jeden můj text za měsíc, tak ať je to něco komplexního a detailního. Vsadím na long reads. To jsou texty o několika tisících slov, u jejichž čtení člověk stráví i desítky minut. Někdy se do nich pustí i na více pokusů.

Tyto do hloubky zpracované texty tedy budou vlajkovou lodí mého projektu. Long read vydám každý týden a bude splňovat jedno zásadní pravidlo. Půjde ho číst i za několik měsíců a bude mít stále svou hodnotu. Bude se zabývat silným tématem, který nestojí na jedné citaci či informaci, ale obstojí dohromady jako celek. Pokud vše půjde dobře a nepřepálil jsem své možnosti, tak by předplatitelé měli dostat čtyři takové články měsíčně.

Když už strávím čas rešerší a zjišťováním informací, přetavím ho ještě do podcastu. Nejvhodnější formát chci ještě hledat. Nejlépe praxí, protože práce se zvukem je pro mě nová a zatím jsem měl příležitost jen koukat kolegům pod ruce.

Práce se zvukem má pro mě ještě jednu důležitou rovinu. Podobně jako Jindřich Šídlo ráčkuji, a když si nedávám pozor, je mi blbě rozumět. Vždy jsem si přál umět lépe pracovat s hlasem a nabrat v projevu více sebevědomí.

Má touha psát je někdy nesnesitelná, proto do portfolia přidám i kratší formáty jako glosy, komentáře či zápisky z mého sabatiklu. Koneckonců se chci v těchto formátech zlepšit. Do této doby jsem psal spíše zprávy a analýzy. Pevnou periodicitu těmto bonusům nedávám. Místo tweetování zkratek a následných hádek, kde se vše dovysvětluje, raději věnuji čas rozpracování myšlenek na Gazetisto.

Oslím můstkem přes Twitter se dostávám k podstatnému bodu celého experimentu, jímž je práce s komunitou. Nechci být v kontaktu se čtenáři pouze sám za sebe, ale také je propojovat navzájem. Proto jsem zvolil jako hlavní komunikační kanál komunitní fórum Discord. Ten dnes už není jen platformou pro hráče her: své místo na něm mají studentské spolky, fanoušci vědy a podobně. Síla Discordu je ale hlavně v možnostech moderování diskuzí a vrstvách, v nichž takové debaty mohou probíhat.

Byl bych rád, kdyby se podařilo kanál na Discordu proměnit v takový informační hub, kde se budeme kultivovaně bavit i o složitých tématech a médiích obecně. Naslouchání komunitě má pro mě ale nepřekročitelné hranice. Budu pracovat podle novinářských zásad a pravidel. Nikdo si nebude moci objednávat, jak má daný článek vyznít.

Pokud s textem nebudete souhlasit, můžeme o něm mluvit a probrat jiné úhly pohledu. Pojďme se ale domluvit, že budeme otevření i názorům, které nesdílíme. Netvořím platformu, která hledá argumenty pro něčí světonázor.

III. Proč zrovna Gazetisto?

Zaprodal jsem se nejbohatšímu Čechovi Danielu Křetínskému?

Ne.

Jak asi víte, Gazetisto patří pod Křetínského vydavatelství. Nepíšu pro Gazetisto, ale na Gazetisto. Je to jako si vytvořit účet na YouTube či Twitteru a začít publikovat. Nebudu chodit do žádné redakce a nemám od nikoho stanovená témata. Nikdo mi nešéfuje.

Světové alternativy jako Substack či Patreon jsou sice v současné chvíli v některých ohledech dotaženější, ale kvůli zahraničnímu původu je náročnější dostat z nich peníze od předplatitelů, které ještě navíc zkrouhnou větší poplatky.

Takový problém u Gazetista nebude. Navíc se znám s jedním z vývojářů Martinem Malým. Třeba krátce po spuštění jsem mu řekl pár připomínek a on je bleskově do platformy zanesl. Taková blízkost a možnost se nyní podílet na podobě nové platformy je super.

V Česku není jen Gazetisto. Alternativou bylo i HeroHero či Pickey. U Gazetisto mám nicméně dojem, že je pro publikování delších textů nejvhodnější. Nejvíce se stále cítím jako píšící novinář. S  formáty jako podcast budu teprve experimentovat.

Být novinářem na volné noze má ale i své limity. Redakce jsou často postavené tak, aby se redaktoři navzájem inspirovali a do textů spojovali své dílčí informace. Téměř každá velká kauza je komunitní dílo s drsnou oponenturou od editora. A tak je to správně. Ulehčit si vydání článku tím, že novinář na volné noze tenhle proces přeskočí, je strašně riskantní a je velká šance, že to skončí špatně.

Proto se chci více zaměřit na analýzy a souvislosti. V případě, že narazím na kauzu, mi nedělá problém se s nějakou redakcí spojit. Je totiž snadnější vyhladovět u soudů účty za právníky člověka s limitovanými finančními prostředky než velký vydavatelský dům. K investigativě mám navíc příliš velkou pokoru, než abych spoléhal jen na svůj úsudek.

IV. Poděkování všem přátelům a podporovatelům

Než jsem se pustil do přípravy na spuštění účtu na Gazetisto, měl jsem strach, že na všechno budu sám. Tolik věcí mi nejde, jak bych si přál, a některé neumím vůbec. Třeba si vytvořit znělku k podcastu. Být sám sobě editorem a korektorem mě také jako těžkého dysgrafika nenaplňovalo optimismem.

Mýlil jsem se. Dřív, než jsem přípravy na nový projekt naplno rozjel, mi mnoho lidí poradilo a předávalo své zkušenosti z práce na volné noze, abych se nedopustil zbytečných chyb.

Znělku pro podcast mi složil skvělý muzikant Mates von Lunapark.

Hodně z vás mi nabídlo pomoc s editováním, a to bez nároku na honorář.

A ten zbytek přátel mě „donutil“ spustit předprodej předplatného, protože ho chtěli někomu darovat, nebo mi jen dodat sebedůvěru, že vše dobře dopadne.

Všem vám moc děkuji, před Vánoci jste mě dojali.

Váš

Jakub Zelenka

j.zelenka@protonamil.com

t: @jakubzelenka