Jak Johnny Harris objevil recept na záchranu novinařiny + 🎧

Být novinářem na volné noze je peklo plné nejistoty. Skáčete od zakázky k zakázce a doufáte, že vám včas proplatí faktury, protože jinak nevyjdete s měsíčním rozpočtem. Vedle toho jsou tu YouTubeři a influenceři, kteří si dokážou vydělat peníze, na něž ani ten nejelitnější novinář nikdy nedosáhne – a to i kdyby při práci v redakci psal pravidelně knižní bestsellery. Jak už jsem zmiňoval v předchozím vydání Mimo agendy, influenceři si vytvořili podmínky pro produkování lepšího obsahu, zatímco novináři se proškrtali k úpadku.

(Na konec článku jsme doplnil experimentnální audioverzi. Budu rád za jakoukoliv zpětnou vazbu.)

Existuje ale novinář, který začal hrát na hřišti YouTuberů. Byl nominovaný na prestižní ceny Emmy a mluví se o něm jako o fabrice na miliony zhlédnutí. Téměř vše, co vydá, se stane virálním, a přitom publikuje jen několikrát do měsíce. Zdá se, že Johnny Harris našel recept na to, jak žít jako nezávislý novinář a profitovat ze světa, v němž dominují influenceři. Pro novinařinu to je dobrá zpráva, neboť někdo objevil jednu z cest, kudy ven z krize.

Jeho příběh má v sobě ale i jedno zásadní varování. Zjednodušování komplexních věcí vždy narazí na hranici, kdy se z příběhu stává dezinformace. Johnny Harris na této hranici balancuje a podle některých odborníků ji v několika momentech i překročil.

O příběhu Johnny Harrise jsem v Česku nenašel ani žádný podrobný článek, ani analýzu jeho úspěchu. Přitom je extrémně důležité, aby lidé kolem médií a se zájmem o veřejný prostor tento příběh znali. Vysvětluje to úspěch YouTuberů jako Jirka vysvětluje věci, Kluci z Prahy či Kovyho.

Věčné hledání hranic

Johnny Harris se stal hvězdou díky sérii Borders, která vycházela pod serverem Vox. Zaměřovala se na příběhy lidí na těch nejvíce fascinujících hranicích států, kde dochází k migraci i prolínání naprosto nekompatibilních režimů. Skvělým příkladem byl donedávna třeba Hong Kong. Seriál zaznamenal 50 milionů přehrání a měl dvě nominace na cenu Emmy.

Fascinující na sérii byl ještě fakt, že za ním nestál obří štáb lidí jako u jiných dokumentů, ale jen Johnny Harris s batůžkem. „Vox mé cestování stálo 6000 dolarů + můj plat. Na místě jsem strávil deset dní a pak několik měsíců videa editoval. Oproti dokumentům to byla velmi levná záležitost,“ popisuje Harris pro Jerusalem Press Club.

V roce 2020 s příchodem pandemie Vox sérii zařízl a novinář začal tvořit čistě sám na sebe. Ukázalo se, že redakci vůbec nepotřebuje, a stal se fenoménem YouTube. Většina jeho videí nyní hravě přesáhne milion přehrání a sleduje ho přes 3 miliony účtů. Takový počet hravě několikrát strčí do kapsy youtubové účty prestižních médií jako The Atlantic či Politico.

Továrna na renesanční tvůrce

Abychom pochopili, co Johnna Harrise v jeho filozofii formovalo, musíme se blíže podívat na projekt, kde profesně vyrostl – Vox.com.

Server o sobě říká, že se zaměřuje na „vysvětlující novinařinu“, protože máme přístup k tolika informacím, že se v nich běžný člověk snadno ztratí. Na pozadí našich životů se odehrávají složité konflikty jako válka v Sýrii, která donedávna byla číslem jedna v zahraničním zpravodajství, ale orientovat se v konfliktu přestali už i samotní novináři.

Vox prostě řekne stop. Vrátí se na začátek celého konfliktu a identifikuje nejdůležitější aktéry. Pak vysvětlí jejich motivace a názorně na mapě ukáže, jak se válka vyvíjela a kdy do ní kdo vstupoval. Konflikt byl tak zamotaný, že video pro Vox z roku 2017 nakonec nabobtnalo na dlouhých 6 minut. To je pro sociální sítě a obecně rychlou dobu poměrně dlouhá stopáž.

Johnny Harris v přednášce pro Jerusalem Press Club popisuje, jak v redakci debatovali, zda video nezkrátit na 3 minuty, protože 6 minut nikdo koukat nevydrží, a tím spíše na platformách jako Facebook. Jenže to by museli osekat fakta a informace, které byly zásadní k tomu, aby konflikt pochopil každý. Redakce zkrátka narazila na hranici, kdy je ještě možné příběh komplexně popsat. Nakonec se rozhodli vydat delší verzi a video neskutečně zarezonovalo. Zaznamenalo na všech platformách desítky milionů shlédnutí a stalo se do té doby tím nejvirálnějším a nejúspěšnějším příspěvkem v historii serveru Vox.

Když se dnes podíváme na videa Johnna Harrise, jejich stopáž přesahuje to o syrské válce i několikanásobně. Zpravidla se drží mezi čtvrt a půl hodinou. Investigativní reportáž o tom, proč jsou automaty na zmrzlinu v Mekáči často rozbité, má 30 minut! A pokud se vám zdá téma banální a naprosto nepochopitelné, proč někdo točí 30 minut o přístrojích na zmrzlinu, doporučuji se na video podívat, protože zjistíte, jak hluboko do problémů fungování nejznámější franšízy se může rejpavý novinář dostat. Harris v kauze popsal dokonalý příklad vendor locku, kdy je firma závislá na jednom dodavateli technologie, který produkt nastavil tak, aby byl problémový a díky tomu za opravy inkasoval neuvěřitelné peníze. Stejné video by šlo natočit třeba o IT zakázkách v české státní správě a možná by skutečně mobilizovalo voliče, aby se o tuhle černou díru na peníze začali zajímat.

Mediální projekt Vox je unikátní i svou strukturou redakce a tím, jak přistupuje k samotným autorům. Rozbíjí staré role a nastavuje nové, vhodnější pro současnou dobu. Chce, aby jeho novináři byli renesanční lidé a ovládali uspokojivě několik disciplín. Dobrý autor textu by měl umět i natáčet a stříhat videa. K nim by si měl být schopen udělat základní grafiku a třeba i animace.

Pojďme se na to podívat podrobněji:

V tradičních redakcích nad vším stojí editor. Ten dohlíží na dvě škatulky. Na jedné straně jsou novináři, kteří píší, moderují a získávají informace. Na té druhé technické obory jako grafici, kameramani, střihači.

Jenže v dnešní době takové rozdělení přestává dávat smysl. Obzvlášť s příchodem služeb jako třeba Canva, díky které může být uspokojivým grafikem kdokoliv. Příkladem je i TikTok, kde mladí lidé bez vzdělání v technickém oboru dokážou dělat působivá videa jen s nativní aplikací. Novinář si už jen s psaním či natáčením nevystačí.

Vox tuhle dobu pochopil, a tak na všechny své „novináře“ začal koukat jako na TVŮRCE, kteří by neměli být limitováni tím, jak chtějí své příběhy vyprávět. Pokud nejsou v nějaké oblasti dost silní, tak jim někdo pomůže. Vox se snaží zkrátka stvořit univerzálního renesančního zaměstnance. Tenhle přístup v lidech údajně vybudí kreativitu a přestanou vnímat hranice formátu. Dalo by se říct, že se snaží novináře přetvořit v někoho, kým dnes musí být téměř každý youtuber, a to je i důvod, proč je řada youtuberů úspěšná. Mohou být víc kvalifikovaní pro moderní vyprávění příběhů.

Nad projektem ve Voxu nedohlíží editor, ale facilitátor, který kreativní proces moderuje. Johnny Harris popisuje, že do Voxu vstupoval jako člověk se vzděláním z oboru mezinárodní vztahy. Uměl trochu grafiku, ale vůbec se nevyznal v psaní scénářů či natáčení. Jeho facilitátor mu pomohl jeho slabé stránky zlepšit. Dnes Johnny Harris jako nezávislý novinář dokáže řadu svých videí s miliony zhlédnutí vytvořit od začátku do konce sám. Stal se redakcí, která deleguje na externí partnery jen to nezbytné – třeba hudbu.

Bylo by skvělé, kdyby se Voxem české redakce inspirovaly a zkusily s podobně složenými týmy experimentovat.

Například já se dlouho vnímal jako píšící novinář a měl jsem pocit, že jiný druh tvorby už je za mými hranicemi. Nedokázal jsem si představit, že budu používat pro svůj projekt třeba zvukové formáty. Když jsem se do toho pustil – a bylo to fakt těžké – samotného mě překvapilo, jaký pokrok jsem za několik týdnů udělal. Stejné to je i s videem pro TikTok. Pokud člověk aktivně neodmítá příležitosti se něco učit, jde to s každým projektem snáz. V tradiční redakci bych na to bohužel čas ani příležitost nejspíše nedostal, protože se počítá především profesionální výsledek. K němu ale vede nějaká cesta a tou mediální domy projít neumožňují. Pamatuji si na dobu, kdy jsem se snažil vedle práce v redakci po nocích učit programovat. Po měsíci to skončilo nemocí – asi z vyčerpání – a nemohl jsem se z toho dostat dva týdny.

Unikátní vzorec pro reportáže

Aby Harrisovi reportáže u publika fungovaly, totálně obrátil vzoreček, který používají zpravodajské televize, a našel svou zázračnou formuli.