Farský: Kritici mého odjezdu do USA měli pravdu

Dvanáct let patřil Jan Farský (STAN) ve sněmovně k nejviditelnějším politikům. Po skandálu s odjezdem na Fulbrightovo stipendium do USA rezignoval krátce po volbách na svůj mandát. Nyní dává kritikům, kteří mu rozhodnutí odjet vyčítali, za pravdu. „Strašně jsem se zamiloval do té myšlenky, že budu s rodinou a nebudu v tom každodenním presu. Byla to chyba moje a nikoho jiného. I když se o těch věcech radíte s řadou lidí, tak to rozhodnutí je vždy nakonec na vás,“ přiznává.

V rozhovoru jsme probrali:

• Proč se politik může snadno odcizit voličům a učinit chybné rozhodnutí.
• Co s dlouholetým poslancem udělá náhlý odchod ze sněmovny.
• Jak se daří současné vládě pohledem insidera z USA a proč je dobře, že Fiala chodí k prezidentovi Zemanovi na Hrad.
• Problém rozdělené společnosti a twitterové bubliny.
• Proč dnešní vteřinová demokracie znemožňuje hlubší reformy systému.

Proč jste požádal o Fulbrightovo stipendium? Musel to být krok mimo komfortní zónu. Měl jste rozjetou kariéru politika. Zvolili vás do sněmovny a vypadalo to, že vaše příští roky budou nalinkované.

Před dvěma lety jsem byl z politiky otrávený kvůli neustálým soubojům s neporazitelným Andrejem Babišem (ANO). Opozice byla rozpadlá do malých stran a průzkumy nám říkaly, že je bez šance, abychom jakkoliv změnili směřování země. Cítil jsem pro nalezení receptu na vítězství potřebu vystoupit ze zaběhlého politického života a začít přemýšlet trochu jinak. Už jsem sám se svým výkonem nebyl spokojený a cítil jsem, že se uzavírám do pomyslné slonovinové věže. Že pokud nepoodstoupím, můžu sklouznout do toho, že bych přemýšlel, jak obhájit mandát, a ne čím bych mohl být prospěšný. A tomu jsem se chtěl vyhnout.

K tomu jsem si uvědomoval, že politice věnuji moře času na úkor rodiny, a cítil jsem také svoji vědomostní nedostatečnost. Nezažíval jsem se svými dětmi důležité okamžiky. Přišel jsem o mnoho školních slavností, jejich úspěchů i proher, nezažíval jsem něco tak důležitého jako každodenní popovídání, společné snídaně nebo večeře. Velká část starosti o rodinu zůstala na manželce.

Kombinace chybějící rodiny a scházejícího pocitu z dobře odvedené práce vedla k rozhodnutí, že poodstoupím od aktivní politiky a pokusím se získat Fulbrightovo stipendium. Každopádně jsem byl tehdy přesvědčený, že už nebudu kandidovat, bez ohledu na to, jestli stipendium dostanu.

Nakonec jste ale kandidoval v pro hodně lidí zásadních volbách. Co změnilo váš názor?

Když začaly vznikat koalice, situace přestala být beznadějnou, už to nebylo jen o obhájení mandátu, ale o možnosti skutečné změny a kandidatura najednou začala dávat smysl. Debatovali jsme uvnitř strany, že bych ještě měl pomoci demokratické opozici, že by bylo dost sobecké se v tak zásadních volbách nezapojit a třeba tak umožnit pokračování vlády Andreje Babiše opírající se o extrémisty. Tak jsem do toho šel. Po zvolení lídrem kandidátky mi přišlo rozhodnutí, že Fulbright vyšel.

Čekal jste to?

Moc jsem tomu nevěřil. Vysokou školu jsem absolvoval před 20 lety a měl jsem nulovou další akademickou zkušenost. Ale podmínky programu jsem naplnil, v pohovoru obstál, tak jsem do toho šel. Kvůli rodině i sobě. Samozřejmě mě ten úspěch potěšil, Fulbrightovo stipendium je prestižní, dokázal jsem si, že jsem ještě použitelný i mimo politiku. Zároveň jsem si ale rychle uvědomil, že je to průšvih kvůli kandidatuře ve volbách. Vyhodnotil jsem si to ale tak, že kdybych v tu chvíli odstoupil, poškodil bych koalici. Rozhodl jsem se tedy udělat maximum pro co nejlepší výsledek ve volbách a rozhodnutí o tom, jestli stipendium využiji, nechat na situaci po volbách.

Bylo to při zpětném pohledu dobré rozhodnutí?

Jsem rád, že jsem ve volbách pomohl, v Libereckém kraji jsme dosáhli druhého nejlepšího výsledku v rámci ČR. Celkový výsledek voleb byl ale souhrou mnoha okolností, kdy vše vždy pro koalici dopadlo nejlépe, jak mohlo. Od rozmělněných a propadlých hlasů extrémistů po finální přesun voličů od nás ke Spolu, který udělal z Petra Fialy (ODS) vítěze voleb a tím premiéra. Mohlo to lehce dopadnout naopak a dnes nám vládnout Andrej Babiš s Tomiem Okamurou (SPD). A to bych si vyčítal.

I kdybychom měli dohromady většinu, ale na pásce bylo první ANO, tak by hry Zemana a Babiše byly pro koalici daleko komplikovanější. Babišovi by to hodně pomohlo i do prezidentských voleb.

Jak?

Řekl by, že koalice obešly vítěze voleb, a hrál svoji oblíbenou roli ublíženého, která mu funguje. Ten výsledek byl svým způsobem zázrak a myslím, že jsme moc rychle podlehli pocitu, že to vítězství v podobě 108 mandátů odpovídá volbě lidí. Když ale započítáme i propadlé hlasy, tak to tak není.

Ten výsledek každopádně zajišťuje koalicím bezpečnou většinu…

Určitě. Kdyby to dopadlo sto na sto či jinak těsně, tak by to bylo šílené a samozřejmě žádný Fulbright nebude a nikam neletím. Nechal jsem se opít tím, že máme 108 mandátů a můj hlas půl roku chybět nebude. Koneckonců za pandemie jsme to zvládali, i když situace byla daleko komplikovanější. Navíc v dané období vláda teprve posílá zákony do sněmovny a ty finální debaty nás čekaly až na podzim. Tahle úvaha byla sice racionální, ale chybná.

V čem?