Jakub Zelenka - Mimo agendu

Digitální nomád? Tak si představuji peklo

4/18/2022, 1:12:00 PM


S notebookem u moře. Život v exotické destinaci. Konec drkotání zuby v zimním počasí mírného pásu a šťavnaté plody od místních ke každému jídlu. Digitální nomádství se na sociálních sítích prezentuje jako spirituální cesta k odemčení vlastního potenciálu, zalitá sluncem a ošpláchnutá vlnami moře.

Díky kreativnímu volnu jsem mohl nahlédnout pod skořápku životního stylu, kdy pracujete na cestách v atraktivní destinaci. Zatímco pro miliony lidí je podobný život sen, pro mě něco takového reprezentuje spíše peklo a agónii.

Podle statistik je většině novodobých nomádů lehce přes 30 let. Jedná se o bílé, heterosexuální muže s rozjetou kariérou. Podle dat tedy zapadám do pomyslného kmene, ve kterém ale zároveň „členství“ niterně odmítám. S životním stylem digitálního nomáda mám spojenou stagnaci, protože bych se nedokázal posouvat dál tak, jak bych si přál.  

Budování nových projektů a novinařinu mám spojené s tím, že zároveň investuji do místa, kde žiji, a buduji silnou síť mezilidských vztahů. Osobní setkávání s lidmi, kteří sledují mou práci, považuji za jeden z pilířů, který dodává mým textům nový kontext. Vysvětluji totiž, jak o kauzách přemýšlím a jak v pátrání postupuji. Má práce zkrátka nemůže zůstávat pouze ve virtuálním prostoru, protože tam částečně dochází k jejímu zkreslování – třeba přes sociální sítě. 

Ať s baťůžkem a notebookem dorazíte kamkoliv, víte, že je to jen krátkodobý pracovní stůl, od kterého se stejně brzy zase zvednete. Po vás nezůstane nic a několikaměsíční investice do lokality se omezí na utracené peníze u místních obchodníků a pár vyměněných kontaktů. 

Nechci kategoricky tvrdit, že pracovat jako novinář na cestách nejde. Technologicky to nikdy nebylo snadnější díky službám jako Gazetisto či Substack. Problém je budování důvěry lidí a zdrojů. To trvá dlouho a v případě instantních nomádských vztahů něco podobného prostě nefunguje. Koneckonců nomádi si často stěžují na to, že do jejich života stále přicházejí a zase z něj odcházejí noví lidé a jejich životní styl je někdy osamělý a bez zázemí. 

Další překážkou pro mou práci novináře je stále větší odloučení od insiderské diskuse v Česku. Komentovat bez ní aktuální dění postupem času nedokážu v takové kvalitě, jak bych si přestavoval. Každá zpráva v novinách i twitterový příspěvek je totiž jako špička ledovce, pod kterou se skrývají složité mezilidské vtahy a drobné náznaky. 

Cesta z města

Z měsíční zastávky v Istanbulu jsem se dostal do Fethiye. Je to takové maloměsto na jihu Turecka s neskutečně nádhernou přírodou a plážemi. Také proto sem směřuje hodně Evropanů, aby si tu koupili pozemek a užili si tu důchod.

Po letech jsem si vzpomněl, jak strašně frustrující pro mě může být život mimo metropoli. V maloměstě jsem vyrostl a byl jsem rád, že jsem mohl po dokončení střední konečně utéct do Prahy a realizovat se podle svých představ. Ve Fethiye se mi s maloměstským životem vrací pocity, že stojím na místě a čekám, až zase budu zase někde, kde to více tepe děním. Člověk může být úspěšný a vytěžit ze svého potenciálu maximum jen, pokud se obklopí skvělými a inspirativními lidmi. Právě proto se lidé často stahují do velkých měst, i když je tam často hnusné počasí jako třeba v New Yorku a moře poblíž pláže není smaragdové. Dynamiku metropole a množství příležitostí člověk na lehátku na Bali nebo ve Fethiye prostě nenajde, i když je virtuální prostor téměř bez hranic.

Abych život v maloměstě u moře jen nehanil, je zajímavé si připomenout, že čas na některých místech plyne pomaleji. Díky tomu se dá dostat do módu téměř bez stresu, což jsem vlastně roky neznal. I když jsem byl na dovolené, která trvala dva týdny, furt jsem odpočítával čas do první porady, kde budu muset prezentovat dostatečně silné téma. V tomto kontrastu člověk vidí, jaký to mělo dopad na jeho zdraví. Téměř mi ustoupily bolestivé migrény, které mě paralyzovaly i na několik dní v měsíci.

Protože je Fethiye placka, je protkané dokonalými cyklostezkami, takže ujedu na kole i 30 km za den. Tohle sportování beru jako rekonvalescenci po deseti letech v kanceláři. Nebolí mě tak záda a oči nejsou neustále unavené. Svou váhu jsem vrátil na dobu před lockdownem a lepší kondičku jsem neměl roky. 

Kdybych zůstal v práci a pokračoval v hektickém životě novináře na plný úvazek, určitě bych to nezvládl a stával by se ze mě postupně pupkatý strejc. Možná ještě s trochu opotřebovanějšími játry, protože jít „na jedno“ po šichtě byla oblíbená kratochvíle řady kolegů, a nyní víc než jindy vidím, že si člověk to pivo dal právě kvůli uvolnění a odbourání stresu. Z dnešního pohledu takový životní styl působí jako past.

Pocit viny z nového životního stylu

 Když se procházím po promenádě Fethiye, nejde si nevšimnout, že se město mění, aby více vyhovovalo převážně zahraničním rezidentům. Britská snídaně dominuje nad těmi tradičně tureckými. Zvedají se ceny pozemků i nemovitostí a kolem vznikají obludné developerské projekty. 

Jde třeba o sérii vilek s bazénem, kam až oko dohlédne, a vegetace kolem tomu ustupuje. Atmosféra na takových místech rozhodně nepřipomíná Turecko s živými ulicemi. Tady se naopak budují prostory ohraničené velkými ploty, kde investoři mají svůj klid a budou trochu odděleni od země, kde žijí. 

Turecko není státem, který by byl v hledáčku nomádů zas tak dlouho. Boom začal převážně po obrovské inflaci v roce 2020 a pádu liry o polovinu hodnoty, takže i pro Čechy je země proti domovině v mnohých ohledech levnější. (Pivo je dražší.) Jak ale ukazují další místa na planetě, která čelí náporům nomádů déle, může jít pro místní obyvatele o katastrofu.

Příkladem je Kostarika, která dokonce přijala nomádský zákon, aby takové lidi nalákala. Mezi oblíbené destinace se tak díky síle sociálních sítí dostala plážová oblast Nosara, která vypadá jako dokonalý tropický ráj prohnaný instagramovým filtrem. Vznikají tu luxusní vily a sdílené pracovní prostory pro lidi, kteří sem přijeli pracovat na dálku. Často se jedná o úspěšné mileniály. Problém je, že po jejich příchodu se neuvěřitelně zvedly ceny pozemků a nemovitostí. Protože tu chce chce stavět a žít každý, oblast začala trpět nedostatkem pitné vody, a tak se na povolení pro první kopnutí do země může čekat i roky. 

Co to znamená pro místní? Musí o pozemky a nemovitosti na trhu soutěžit s lidmi, kteří dokážou za měsíc vydělat 3 tisíce dolarů a víc, což je mimochodem jednou z podmínek, aby člověk dosáhl na nomádské úlevy. Když už pozemek místní mají, dostanou se do čekačky na povolení stavět kvůli nedostatku pitné vody. Pokud se tedy mladý místní pár chce osamostatnit a založit rodinu ve své domovině, nemá reálně šanci a musí si vyhlédnout jinou oblast. Například dál ve vnitrozemí.

Další bariéra pro místní se objevila v obchodech. Tam se ceny zvedly oproti zbytku země i o 40 % a dováží se tam luxusní potraviny, které místní nomádi vyžadují. Původní obyvatelé tak jezdí kolikrát i mnoho desítek kilometrů na levnější nákupy, aby vůbec vyšli. 

Asi není nutné zdůrazňovat, že nedochází k moc velkému promíchání místních obyvatel a digitálních nomádů. Jedná se spíše o dva světy, které existují vedle sebe. Jeden v líbivých resortech a s obrovskými zdroji, druhý ve skromných obydlích a s menšími příjmy. Oblast navíc také trápí časté záplavy, které starousedlíkům způsobují další sociální katastrofy.

Právě takové příběhy mě nutí přemýšlet, zda je vysněný životní styl digitálního nomáda vůbec udržitelný. Moje generace mileniálů je mezi touto skupinou zastoupená nejvíce a mladší ročníky ji pravděpodobně budou následovat. Statistiky jsou děsivé. Na cestu se v budoucnu vydají desítky milionů lidí z Evropy a USA, které budou hledat svůj tropický ráj a levnější místo k žití. Přesné statistiky je těžké sehnat, ale například se uvádí, že v roce 2018 žilo životem digitálních nomádů 4,8 milionu Američanů. V roce 2021 je to 15,5 milionu.


Obsah pro předplatitele


Tento článek je pouze pro předplatitele

Předplaťte si nebo se přihlaste

Cena od 119 CZK měsíčně

Ne, přátelé, tady žádný otevřený text není.


S notebookem u moře. Život v exotické destinaci. Konec drkotání zuby v zimním počasí mírného pásu a šťavnaté plody od místních ke každému jídlu. Digitální nomádství se na sociálních sítích prezentuje jako spirituální cesta k odemčení vlastního potenciálu, zalitá sluncem a ošpláchnutá vlnami moře.