Deset měsíců bez zaměstnání. Sabatikl mě naučil nenávidět pracovní dobu a milovat placení daní + 🎧

🎧 Audio verze na konci článku

Brzy to bude rok, co jsem se rozhodl odejít z Deníku N na sabatikl a po více jak deseti letech práce v redakci zažít rok jinak. Nebudu vám lhát. Člověk během takového experimentu občas zažívá velmi nepříjemné stavy a někdy i výrazné propady nálad. Opakovaně jsem toho chtěl nechat a vrátit se do starých kolejí. Nechat se zaměstnat a opět být součástí mediální komunity, ve které je mi tak dobře. Jsem rád, že jsem to nakonec i s podporou blízkých neudělal a v sabatiklu pokračoval.

Nyní už chápu, proč je u sabatiklu ideální, aby trval minimálně rok. Teprve nedávno mi začaly docházet ty nejzásadnější věci, které si s sebou ponesu v příštích letech. Rok mimo zavedené vzorce by šel přirovnat k rokům pandemie. Lidem najednou došlo, že nemusí každý den jezdit do kanceláře, a přesto dokážou zvládnout své úkoly. Každý den sedět včas na své židli se najednou jevilo jako nesmysl.

Podobné stržení opony nyní zažívám s pracovní dobou. Od dokončení školy jsem byl zvyklý chodit do zaměstnání na určitý blok hodin. Odejít dřív ve mně vyvolávalo úzkost, kterou jsem paradoxně necítil u přesčasů. V knize 4000 týdnů autor Oliver Burkeman přirovnává hodiny k vagonům. Zaměstnavatel si jich z vašeho života rezervuje určitý počet a ty zkrátka patří jemu. Jenže tyhle vagony nemusí být vždy smysluplně naložené. A někdy vozí přímo blbosti. Část je poloprázdná kvůli prokrastinaci, flákání a odpočítávání času, kdy na pomyslných kolejích vagony odjedou.

Když je čas jen váš a nikdo si vaše ubíhající „vagony“ nezarezervoval, začne vám být líto je pouštět poloprázdné či naplněné zbytečnostmi. Prostě si zase začínáte vážit hodnoty svého času.

Například Petr Mára v několika videích mluvil o tom, proč nikdy nechtěl být zaměstnanec. Ještě před rokem jsem na ta videa koukal trochu nechápavě. Vždy jsem našel mnoho argumentů, proč bych se podobnou cestou nevydal. Přitom jsem obdivoval, jak někdo dokáže upřednostnit svou svobodu před stabilitou, kterou poskytuje zaměstnání. Nedokázal jsem si představit, že ráno vstanu a nebudu mít co dělat a hodiny hrůzostrašně začnou odtikávat čas do zaplacení účtů. Připadalo mi to jako generátor stresu, který mě bude odvádět od toho důležitého.

Realita, na niž mě český vzdělávací systém nepřipravoval, nakonec není tak děsivá. Naopak jsem se musel naučit říkat ne, abych si sabatikl s prostorem pro volno a přemýšlení nezničil velkým množstvím projektů.

Dostával jsem se k tolika příležitostem, že jsem si mohl vybírat, co mě skutečně zaujalo. Nejspíše tu ty možnosti byly vždy, ale já jsem k nim byl slepý. Začal se mi vyvíjet další smysl. Předtím jsem si nedokázal o účast v projektu říct, a ještě za to požadovat honorář. Díky tomuhle roku jsem se dostal i k několika mezinárodním investigativním pracím a musím říct, že je zatím skvělý zážitek koukat pod ruce lidem, kteří mají na psaní textů více času a prostředků.

Tohle je esence svobody, o které mluví řada lidí na volné noze, ale mně to začalo docházet až teď. Mám štěstí, že jsem tento rok nezažil pocit, že pracuji na něčem, co nedává smysl a je to jen práce pro práci. Zaměstnání na plný úvazek v redakci toho pocitu bylo plné. Někdy bylo zkrátka nutné během šichty vyplnit rámeček v novinách, protože váš kolega neodevzdal text včas. Když se pak člověk díval na kvalitu článku i čísla statistik, jen kroutil hlavou s otázkou: Proč jsem raději nešel domů? Proč jsem raději nevěnoval čas hledání lepšího tématu? Chyběl by někomu článek, který nikdo stejně nečte, protože z něj přímo číší, že jen vyplňuje místo? A je vůbec etické obtěžovat už tak zahlcené čtenáře něčím tak odfláknutým?